Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Tvrzení Ramany Mahárišiho, že transy se ztrátou vědomí světa, což je kévala nirvikalpa samádhi, nevedou ke konečnému cíli stezky, jímž je vysvobození z nebožského světa a plný návrat k Bohu v projevu i neprojevu, jsem vždy přijímal. Zdůvodnění zní, že toto samádhi nerozpouští vásany, sklony a síly, které jsou příčinou nových zrodů, a proto tato cesta nevede k vysvobození ze zrodů v nebožském světě.

Poněkud mne znejišťoval jeho jiný výrok: „Záře vědomí Já jsem rozpouští naši nevědomost a nečistoty“. Pochybnost zněla: „Jestliže v samádhi existuje pouze vědomí Já, proč v něm nespásné sklony nejsou rozpuštěny?“

Odpověď se skrývá v poučení, že máme spočívat v savikalpa samádhi při plném vědomí světa a v tomto stavu nespásné sklony rozpouštět.

K rozpouštění příčin, které vedou k dalším zrodům v nebožském světě, nestačí bdít v Já, ale je nezbytné vědomě rozpouštět sklony mysli, touhy a přání, které ve svých následcích působí jako síly, které nás vracejí zpět do nových zrodů v nebožském světě. Zejména nebezpečné jsou silné a mocné touhy a přání po štěstí a ziscích z našeho nebožského světa. Doslova nás po odložení těla vracejí zpět do něho, aby se naplnily. Nestačí tyto touhy pouze nemít, ale je nezbytné zneškodnit ty již vytvořené správnou praxí.

Pouhé dosažení poznání Sebe ve vědomí Já jsem k vysvobození od dalšího zrodu v nebožském světě nestačí. Je současně nezbytné rozpustit všechny síly, které nás vracejí zpět do našeho nebožského světa. Jinak nás nový zrod v nesvobodě a utrpení zákonitě nemine.

Tato zásadní pravda jen potvrzuje nutnost očisty od všeho zlého a nespásného, což jsou například zcela jistě smrtelné hříchy. Kdo jich není prost, nemůže předpokládat, že dosáhne vysvobození. Je nutné je všechny rozpustit. Jakékoliv jejich zdůvodňování, zlehčování a ospravedlňování jsou jen klamy ega, které se tak brání před svým rozpuštěním.

Bohužel, jak vidím často kolem sebe, mnozí hledající si myslí, že duchovní život spočívá pouze v meditaci a v ničem jiném. Místo bdění nad myslí s rozlišující moudrostí pěstují nelásku až nevraživost ke svým bližním v plném přesvědčení o své pravdě. Neuznávají potřebu naprosté očisty, podléhají smrtelným hříchům a ještě jsou přesvědčeni o své duchovní výjimečnosti.

Často se na druhé zlobí a zapomínají, že „zlobit se“ neznamená „bít“, ničit zlo, ale právě naopak: být zlý, být ovládán zlem nelásky a dalšími, odstředivými silami.

Neláska ve všech projevech mezi členy meditační skupiny není jen vážným porušením přikázání lásky k bližním, ale zlem, které ohrožuje samotnou její existenci.

Pro názorný příklad nemusíme chodit daleko. Dobře činná skupina v Olomouci se působením tohoto zla rozpadla a výsledkem je stav, ve kterém se jedni doslova bojí promluvit s druhými, aby nevzbudili něčí nelibost.

Osobně prožívám, jak ti, kterým jsem roky pomáhal a myslel si, že jsou mými přáteli, mne najednou neznají. To jsou skutečné plody zla, které jsou vidět. Daleko horší jsou ty, které dnes ještě vidět nejsou, ale projeví se teprve plně v budoucnosti, až každý bude po odložení těla sklízet účty ze svého chování a jednání. Vezměme si opravdu k srdci tento příklad, co zdánlivě nevinné city mohou ve svém výsledku vyvolat a varujme se jich.

Zlo, kterému propadneme, je naprosto nemilosrdné. Vrací každému, co jeho jest. Protože nemá nic než sebe, tak se svým nositelům odměňuje samo sebou: zlem, utrpením a nesvobodou.

Včera večer jsem přišel na další důvod, a snad ještě podstatnější, proč transy nevedou k vysvobození. Není v nich vědomí světa, vědomí projevu, a proto ani vědomí nedílné části nejvyšší Skutečnosti, kterou svět je.

V transech zavíráme oči před projevem neboli před částí Pravdy, jaká je. Proto je stav sebe si vědomého pozorovatele, který se neztotožňuje s ničím, co pozoruje, vyšší než často tak příliš obdivované kévala nirvikalpa. Být správným pozorovatelem je totéž, co být v savikalpa samádhi, které ve spojení s prováděnou očistou vede k vysvobození, cíli stezky.

Očista musí být důkladná. Tak pronikavá, že odkryje i naše podvědomé nedostatky. Bdít musíme i nad obsahy podvědomí, do kterého rádi odsouváme vše, co je nám nepříjemné si uvědomit. Zejména nám nesmí uniknout nežádoucí city, které nerozpoznány ovlivňují naše vztahy k druhým a chování k nim.

Základní úkoly pozorovatele proto jsou:

1. Zůstat ve vědomí sebe a nedopustit pohlcení Sebe, svého vědomí, v ničem ve světě, který si uvědomujeme, ani ztotožnění s tělem a s myslí.

2. Bdít s pomocí rozlišující moudrosti nad vším, co se nám v mysli objevuje, neztotožňovat se s ničím z toho a nežádoucí výtvory mysli rozpouštět.

3. Napravovat a vyrovnávat své karmické dluhy například charitou a pomocí na stezce druhým a nesobeckou prací pro skupinu.

To platí vždy a bez výjimek.

Prostým uvědoměním sebe v pozorujícím vědomí naše poznání zdaleka nekončí. Musíme toto poznání trvale udržovat a zejména rozvíjet:

4. Uvědomit si základ pozorovatele, jímž je ryzí vědomí Já jsem, a získat schopnost se v tomto vědomí udržovat ze své vůle.

5. Rozšířit prostor vědomí Já jsem mimo své tělo a mysl a uvědomovat se jako vědomí Já jsem, které v sobě obsahuje naši osobnost, projevenou část naší bytosti i její svět, a také je proniká a naplňuje.

6. Z vědomí Já jsem si uvědomujeme vše stvořené, veškerý projev, to jest naši osobnost i její svět.

Uvědomujeme si současně:

7. Zevní tvary světa.

8. Vědomí Já jsem, které tvary světa prostupuje i obklopuje.

Právě v tomto způsobu uvědomování projevu, jeho nedílné jednoty vědomí a zevních tvarů, spočívá hodnota sebe si vědomého pozorovatele i jeho duchovní přednost před samádhi se ztrátou vědomí světa.

Pozorovatel v tomto stavu vědomí si uvědomuje celou Skutečnost, projev i neprojev v jejich jednotě. V transu bez vědomí světa je projev jako součást Skutečnosti vyloučen.

Stav vědomí, kterým se blížíme vysvobození, není proto kévala nirvikalpa samádhi, ale pozorovatel, sebe si vědomé vědomí Já jsem, které si plně uvědomuje sebe, ale i svou projevenou osobnost a její svět, které jsou pronikány neomezeným oceánem vědomí, ve kterém existují.

Nestačí pouze se uvědomovat ve vědomí Já jsem. Je nezbytné si uvědomovat současně i projev, ve kterém žijeme, jako jednotu vědomí a zevních tvarů projevu.

To vše neustále při používání bdělé rozlišující moudrosti nad myslí a nad svým bděním v Já.

Nesmíme:

  9. Ztratit vědomí Sebe Já jsem.

10. Ztotožnit vědomí s čímkoliv pozorovatelným.

11. Polevit v bdělosti nad myslí a v rozlišování jejích obsahů.

12. Ztratit vědomí světa jako jednoty zevních tvarů, které proniká i přesahuje vědomí Já jsem.

Hlavním úkolem zůstává návrat Krista k Otci, poznání jednoty átman s brahman, dosažení jednoty naší buddhovské podstaty s Buddhovým nezrozeným.

S tímto pochopením můžeme říci:

Spočívat v sebe si vědomém a ve vše takto pozorujícím vědomí je cesta od začátku až do konce.

Vědomí Sebe, vlastní existence, vědomí světa jako jednoty tvarů a vědomí a neomezený prostor vědomí, ve kterém vše existuje, jsou jednotným a také jediným cílem, ke kterému máme směřovat.

Jsme, existujeme jako jedno jediné vědomí Já jsem, které si uvědomuje sebe a současně je i pozorovatelem veškerého stvoření včetně naší mysli a našeho těla. To nejsou dvě vědomí, ale jediné vědomí, které si může uvědomovat sebe, svůj svět nebo oboje současně podle toho, kam namíříme pozornost Sebe – vědomí.

Buďme si této pravdy dobře vědomi a používejme, žijme vědomí Sebe i pozorovatele v jejich navzájem se doplňující úloze.

Upřednostňovat vědomí sebe v transu před vědomím pozorovatele, ale ani naopak pozorovatele světa před vědomím Já není správné ani dobré. Není k tomu ani důvod. Je porušováním jednoty a vytvářením dvojnosti v něčem, co je jen Jedno jediné bez druhého.