Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jsme ryzím vědomím Já jsem, jako toto vědomí si tímto vědomím uvědomujeme Sebe, své Já i vše stvořené, což je celý svět, bytosti, předměty a nezapomeňme – i prázdno, nepřítomnost čehokoliv uvědomovatelného, předmětného.

Této jediné činnosti vědomí říkáme uvědomování. Činností vědomí je uvědomování. Pokud je toto uvědomování řízené pozorností, mluvíme proto o pozorování. To v podstatě není nic jiného než uvědomování. Říkáme mu pozorování, protože je vedeno pozorností. Obdobně i soustředění, koncentrace je rovněž uvědomování, ve kterém si soustředěně až výhradně uvědomujeme zvolený předmět.

Jak vyplývá z úvodu kapitoly, můžeme takto si uvědomovat, pozorovat nebo se soustřeďovat buď:

1) Sama sebe ve vědomí Já jsem

    nebo

2) Předměty – svět, bytosti, předměty, prázdno, souhrnně ne-já.

Mezi uvědomováním Sebe, vědomí a uvědomováním předmětů je podstatný rozdíl.

Uvědomování předmětů, jejich pozorování, soustřeďování se na ně se děje ve dvojnosti uvědomující si vědomí – uvědomovaný předmět včetně prázdna. Poslední je rovněž z hlediska vědomí uvědomovaný „předmět“.

Při uvědomování (pozorování, soustřeďování) předmětů, vychází pozornost vědomí z vědomí k uvědomovaným předmětům. To je dvojnost, rozlišení vědomí a nevědomé předměty, ne-já.

Uvědomování Sebe, vědomí, kterým jsme, se podstatně liší od uvědomování ne-já, předmětů. V něm není jakýkoliv předmět, ale pouze samo sebe si uvědomující vědomé vědomí. Pozornost vědomí neplyne vně vědomí k něčemu pozorovatelnému, ale zůstává „obrácena“ na samo vědomí, lépe – v samotném vědomí.

Vědomí si v tomto stavu uvědomuje sama sebe, že je, že existuje a že je sebe si vědomé, sebe si uvědomující vědomí. Můžeme také mluvit o čistém, ryzím vědomí vědomí.

Volně a poněkud nepřesně můžeme také mluvit o pozorování pozorovatele. V tomto případě zde samozřejmě nejsou dva, vědomí a pozorovaný předmět, ale „předmětem“ pozorování je samo vědomí. Vědomí pozoruje, uvědomuje si sebe. To samozřejmě není předmětem, ale sebe si vědomým, sebe si uvědomujícím vědomím.

Obrat „pozorování pozorovatele“ používáme proto, abychom zdůraznili, co má naše pozornost dělat, nač se má zaměřit, soustředit: na samo pozorující a samo sebou existující vědomí. Není to rozhodně míněno tak, že se vědomí doslova stává pozorovaným předmětem. Právě naopak: pozornost vědomí vedená k samému vědomí, pozorující sebe v pozorovateli, vede ke stavu osvícení, ve kterém poznáváme neboli uvědomujeme si vědomím své vědomí – Sebe.

A tak zde máme další synonymum k pojmům uvědomování, pozorování a to soustředění.  Poznání sebe je uvědomováním si vědomí, že jsme vědomé vědomí. Pozornost vědomí vedená na samo vědomí přináší jeho poznání uvědoměním; osvícení, že my jsme sebe si vědomé vědomí Já jsem.

Poznání Sebe je uvědomování si nás samých vědomím, kterým jsme. V tomto smyslu je soustředěným pozorováním pozorujícího vědomí, který vyvolává přímo zkušenost vědomí „Já jsem sebe si vědomé vědomí, sebe si vědomé bytí vědomím. Vědomé vědomí.“

A osvícení? Jak slovo napovídá, hovoří o záři světla, která v nás svítá. Mluví o světle vědomí Já jsem, které září samo sebou a poskytuje nám své světlo poznání toho, co jsme: vědomí.

Pro pozorovatele se používá i výraz svědek. Jsou to opět synonyma.

Když vše, veškerý projev zmizí a zůstává jen prázdno, pozorovatel vždy trvá dál jako svědek existence prázdna: „Bylo tam nic.“

Bez pozorovatele, který by dosvědčoval přítomnost nebo nepřítomnost projeveného, neexistuje projev ani prázdno.

Proto je pozorující vědomí věčná přítomnost boží, stále přítomný okamžik, neboli věčné právě teď.