Pozor na výroky mistrů
Jiří Vacek
Záznamy rozhovorů s Ramanou Mahárišim jsou velmi poučné, pokud se nad nimi zamýšlíme a domýšlíme je.
Například ten, který uvádí T. P. Ramachandra Iyer v knize „Face to Face with Sri Ramana Maharshi“, str. 159. Vyjímám.
Rodiče zemřelého syna, kterého velmi milovali, se Bhagavana ptají, zda jej opět uvidí ve svém příštím zrodu. Po určitém naléhání Bhagavan řekl: „Ano, ve vašem příštím zrodě uvidíte svého syna tak jasně, jak jej vidíte v tomto zrodu.“ To udělalo rodiče velmi šťastné.
Pan Iyer se Bhagavanově odpovědi velmi divil a vyčítal mu, jak mohl něco takového říci.
Bhagavan odvětil: „Co mohu dělat? Kdybych mu neodpověděl tímto způsobem, jeho víra by byla otřesena až do jejích základů.“ Potud výňatek.
Bhagavan neučil neustále a výhradně filosofii advaity a átmavičáru každého, ale jeho rady se lišily podle potřeby a okolností.
Tento případ je varováním pro všechny, kteří se ohánějí tak rádi jedním výrokem mistra, který si sami vybrali, protože se jim hodí, a vydávají jej za potvrzení svého stanoviska. Z hlediska nauky je Mahárišiho odpověď rodičům nesprávná. Byla zřejmě vedena snahou rodiče utěšit. Jak dalece je takový postup vedený soucitem správný, je těžké říci. Viděno z pohledu pravdy, Maháriši pár utvrdil v jeho nevědomosti.
Takových případů, kdy mistr neříká nejvyšší nauku, ale vychází z daných okolností a úrovně chápání těch, ke kterým mluví, je určitě celá řada.
Brát je za absolutní pravdy, které platí pouze proto, že je řekl mistr, je nesprávné a zavádějící. Učení mistrů je nezbytné brát vždy jako celek. Vytrhovat z nich pouze to, co se nám právě hodí a líbí, znamená jejich učení komolit.
Vždy platí, že duchovní pravdy je nezbytné chápat duchovně, podle jejich Ducha a ve správném duchu, aby přinášely duchovní pokrok a nikoliv škodu.
Velmi často se přesvědčuji o tom, jak špatně se například chápe Ježíš, zvláště jeho výroky o lásce k našim nepřátelům a nastavování druhé tváře, když jsme na prvou dostali políček.
Jsem přesvědčen, že tyto výroky měly sloužit jako pravidla chování uvnitř jeho družiny a nikoliv jako všeobecně platné zásady, kterých se máme držet ve světě. Svědčí o tom například rady, že máme činit dobro našim nepřátelům. Činit dobro esesákům, estébákům, zlodějům a vrahům by znamenalo jen jim ulehčovat jejich zločiny. Milovat násilníky, zloděje a vrahy jako takové? K tomu nevidím důvod. Milovat máme Boha a nikoliv zlé lidi. Nazírat Boha v nich – nikoliv je jako Boha, je ovšem něco zcela jiného.
Určitě se máme vystříhat jakékoliv nenávisti a zloby vůči nepřátelům, a to i když jsou podle našeho názoru oprávněné a spravedlivé. Důvodem je, že jakékoliv zlo, zlé city a myšlenky škodí na prvém místě nám samým.
Na druhé straně požadavek je milovat a činit jim dobro, je, jak bylo řečeno, velmi sporný. Někteří jej berou doslova tak, že se nemá zlu odporovat a bojovat proti němu. To jen pomáhá šíření zla a jeho vítězství. To Ježíš určitě neměl na mysli, protože učil a dělal pravý opak. Nejen nevyznával lásku svým nepřátelům – farizejům, ale tvrdě a nesmlouvavě proti nim vystupoval a veřejně je odsuzoval. To zastánci neodporování zla a milování nepřátel zásadně přehlížejí. Skutky Ježíšovy jasně dokazují, jak se zásadně tito lidé mýlí.
Než došlo k jeho ukřižování, tak také vždy „nenastavil druhou tvář“, ale několikrát unikl pokusům o ukamenování a opouštěl místa, kde mu hrozilo nebezpečí. Rozhodně v rámci lásky ke svým nepřátelům jim nepomáhal sbírat kameny, aby jej ukamenovali.
Neodporovat zlému zřejmě byla rada pro členy skupiny, aby tomu, kdo se zlobí, neboť je ovládán zlými city, neodporovali, protože je to marné. Pro své citové zaujetí není rozumným důvodům přístupný, dokud se neuklidní.
Chápat tato Ježíšova slova tak, že se nemá zlu odporovat, a že se nesmí ani kritizovat, je obrovské nepochopení. Celý Ježíšův život nebyl ničím jiným než kritikou farizejů a zla, které šířili. Totéž platí o všech pravých mistrech a vtěleních božích. Přicházejí svět zbavit zla a nikoliv se s ním smiřovat nebo mu dokonce činit dobro, a tím mu pomáhat.
Ve světle pravdy každý nepřítel zla a nevědomosti jim dobro činí a dokonce je miluje, protože jim nabízí pravdu místo jejich lží a dobro místo jejich zla, i když jim odporuje. Jelikož je zlo zvrácené, vidí vše opačně a nerozpoznává, co je pro ně opravdu dobré a co skutečně zlé. Zatmění rozumu a působení velkých škod sobě, je pro každé zlo příznačné.
Výroky mistrů jsou někdy situační, úmyslně někdy dokonce přímo chybné. Mistři nejsou neomylní ani v nauce a již vůbec ne v jiných odvětvích poznání. Když Maháriši například tvrdí, že jeden pták, myslím, že vrána, má jen jedno oko, kterým vidí na obě strany, tak se samozřejmě mýlí. Na své duchovní velikosti tím nic neztrácí. Ta spočívá úplně v něčem jiném. Na druhou stranu je dobré vědět, že něco jako naprostá vševědoucnost mistrů neexistuje.
Když jiný duchovní učitel například neuznává mistry a jejich význam, tak se rovněž mýlí a může za to být plným právem kritizován. Dobře však rozlišujme, co je kritika mistra a co je kritika některého z jeho výroků. Kritizovat učení nebo jeho část není totéž, co kritika jeho mistrovství, jeho zpochybňování. Jeden zenový patriarcha upřímně například vyznával, že nerozumí zenu. On jím žil, ale nerozuměl, co žije. Rozumové pochopení a osvícení jsou dvě zcela rozdílné věci.
Kritizovat výroky mistrů na základě dobré znalosti nauky je oprávněné. Tu dobrou znalost nauky zdůrazněme jako nezbytný předpoklad, který je, jak je mou zkušeností, zřídka splněn. Nejhorší v tom směru jsou různí samozvaní znalci. Přečtou jednu, dvě knihy, nic nepraktikují, ale již jsou v jednotě. Na KV se to jimi jen hemží.
Mistrovství samo, jeho dosažení, by však neměl posuzovat nikdo, kdo sám mistrem není, právě z toho důvodu, jak říká Maháriši: „Jen mistr může poznat mistra.“