Potřeba energie a času pro stezku
Jiří Vacek
Každé úsilí vyžaduje ke svému provádění dostatek energie i času. Cesta k Bohu není výjimkou. Mnoho hledajících přijímá nauku za pravdivou, ale přece neusiluje buď pro nedostatek času nebo energie.
Ve skutečnosti často mají obojího dost, ale utrácejí čas a sílu na nesprávné záležitosti a na stezku jim pak nezbývají. Nejen se nevěnují dosažení cíle stezky, ale dokonce trvale svým zaměřením na svět a ego vytvářejí odstředivé síly a tak se Bohu nejen neblíží, ale vzdalují.
Z těchto energetických důvodů, kdo chce uspět na stezce, musí se jí věnovat trvale celou svou bytostí. To je ona pravá láska k Bohu, o které mluví Ježíš. To znamená, co nejvíce omezit neduchovní činnosti a věnovat se převážně stezce.
Proto jsme zaměřeni na získání co největší energie pro stezku, neboli vytváříme co nejvíc dostředivých sil. Současně musíme rozpouštět nás ovládající síly odstředivé, které v nás účinně brání působení sil dostředivých.
Pokrok na stezce může nastat pouze tehdy, když síly dostředivé v nás převáží nad těmi odstředivými. Tím jsme znovu u nezbytnosti očisty. Bez ní pokrok na stezce neexistuje.
Ne všechny činnosti, které se označují za duchovní, jsou duchovní praxí. Těmi jsou hlavně studium nauky, očista a meditace. Zevní duchovní činnosti jako je šíření nauky, všelijaké organizační činnosti jimi nejsou. Začátečníci by se jim rozhodně neměli věnovat, ale pracovat usilovně ve svém nitru.
Nemáme se příliš také věnovat zevním prostředkům, jako je půst. Ten omezuje přísun energie, která je obsažena v potravě. Na cestu je naopak potřeba její hojnost. Pravý půst je omezování nesprávných a zbytečných myšlenek v naší mysli. Stejně nesprávné je přejídání.
Duchovně máme žít i když pracujeme. Nemáme rozlišovat práci a meditaci, ale pracovat a neztotožňovat se s prací, ale zůstávat v pozorovateli.
Ať děláme cokoliv, nikdy nemáme zapomínat na své Já a neustále se všemi způsoby snažit si je uvědomit. A také si neustále připomínat „nejsem tělo ani mysl“.