Potíž s Nisargadattou Maharádžem
Jiří Vacek
Mojžíš ve Starém zákoně nás poučuje, že nejvyšší Skutečnost neboli Bůh je vědomí Já jsem. Ježíš nauku o vědomí Já jsem rozšiřuje tvrzením, že Otec – Bůh, vědomí Já jsem a Já, jsou jedno, ale Otec, Bůh je větší.
Rozeznání vědomí Já jsem jedince a Boží určuje jejich výrok: Já jsem Boha je větší než Já jsem jedince.
Nisargadatta také zná vědomí Já jsem jako naše božství, átman, Krista v nás. Nerozeznává však vědomí Já jsem absolutní a říká, že stupněm vědomí Já jsem musíme projít, ale neustrnout na něm a jít dál k nejvyšší Skutečnosti, kterou nepojmenovává.
To vše vyplývá z knihy jeho přímé žačky Jean Dunnové „Prostě buďte.“ Pro hledající na stezce poznání tvrzení o překročení poznání Já jsem jsou jeho tvrzení rozhodně matoucí. Pro ně nejvyšší Skutečností i cílem, je Bůh Já jsem, vědomí Já jsem. Ta je podstatně shodná s vědomím Já jsem jedince, ale je větší.
Další zmatek v pojmech učení mistra je, když jak říká, nejvyšší Skutečnost je brahman a parabrahman. Náplň obou pojmů však nerozlišuje.
Tento zmatek není v indické duchovní literatuře vůbec nic nového. Poukazoval na něj již můj přítel, filosof Jirka Navrátil. Označoval tento způsob myšlení za „indické šlendriánství.“
Rozluštění záhady „ překročení vědomí Já jsem“ je jediné. Maharádž nás učí, že nemáme ulpět pouze na stupni osobního vědomí Já jsem, ale máme pokročit k nejvyšší Skutečnosti, což je nadosobní vědomí Já jsem, které je větší než toto vědomí osobní, kterému říkáme Kristus, átman, naše pravé Já a podobně.
Po křesťansku: máme vystoupit k Otci, od osobního vědomí Já jsem přejít k Otci, nejvyšší Skutečnosti Já jsem. Jinými slovy: rozšiřujeme své osobní vědomí Já jsem, až je stejně velké jako Já jsem Otce.
Indové také běžně mluví o uskutečnění jednoty átman a brahman. Je to možné právě pro podstatnou shodu obou vědomí.
Rozhodně nejsme nabádáni, abychom opustili vědomí Já jsem a přešli k nejvyšší Skutečnosti, která nemá nic společného s vědomím Já jsem.