Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Úspěšná átmavičára vyžaduje obrácení pozornosti vědomí, kterým stále jsme, právě na toto vědomí. Pak si je uvědomujeme. To není samo o sobě vůbec obtížné. Pro zvyk neustále věnovat pozornost pouze uvědomovaným předmětům a nikoliv nám, vědomí, kteří si je uvědomujeme, je obtížné pochopit, co se na nás žádá: obrátit směr pozornosti, která proudí běžně pouze mimo samotné vědomí k uvědomovaným předmětům, o 180° a začít pozorovat, to jest uvědomovat si samo vědomí Já jsem, což jsme my sami. V okamžiku, kdy se nám tento obrat pozornosti na samo ryzí vědomí podaří, tak si je i uvědomíme.

Jelikož zpravidla naši pozornost záhy opět plně upoutá nějaký předmět, ne-já, svět, tělo a mysl, opět vědomí vědomí ztratíme. Proto vždy musíme pozornost znovu plně přivrátit k vědomí a tak si je – Sebe – znovu začít uvědomovat.

Získání této dovednosti, umění obracet pozornost na samo vědomí, ze kterého pozornost vychází, může usnadnit postup, ve kterém se nejprve zaměříme na prožitek „nejsem ničím, co pozoruji, co si uvědomuji“. Když dosáhneme přímý prožitek netotožnosti s čímkoliv pozorovatelným, naše pozornost přestává být ztotožněna s tím, co není vědomí, ale pouze pozoruje a proto je možné ji snáze v tomto stavu netotožnosti s ne-já obrátit na samo pozorující Já, vědomí Já jsem. To platí i o nevědomém pohlcení pozornosti vědomí světem.

Proto se učíme v klidové meditaci pozorovat nejprve svět a jeho dění, aniž bychom nechali svou pozornost jím nevědomě pohltit. Všichni víme, že nejsme pozorovaným světem, ale jeho pozorovatelem. To je však pouze názor mysli, který musíme přímo uskutečnit jako svou trvalou zkušenost. Vycházíme z něho, ale naším cílem je přímý prožitek: „Tam je svět a zde jsem Já, vědomí, které jej pozoruje. Nejsem světem, ale jeho pozorovatelem“. Míříme na přímý prožitek této praxe, na rozlišení vědomí od světa, který pozoruje. Tento stav rozlišení vědomí od světa, který si uvědomuje, je nezbytné udržovat i když jsme ve světě činní.

Po zvládnutí tohoto stupně obdobně postupujeme s naším tělem. Vycházíme z rozumového poznání, které jsme dosáhli studiem nauky, že nejsme tělem a pozorujeme rozdíl pozorované tělo – vědomí, které je pozoruje a proto si je uvědomuje.

Působením vazby vědomí na tělo sdílíme s tělem jeho stavy, zkušenosti a činnosti, aniž bychom se s nimi ztotožňovali, ale i je pozorujeme v prožitku, že nejsou naším Já, ale pouze uvědomované ne-já. Naše pravé Já je vědomí, které je zakouší, ale pouze tehdy, pokud k němu obrací svou pozornost.

Nácvik netotožnosti našeho těla s vědomím, které je oživuje, opět provádíme jak v klidové meditaci, tak v činnostech. Cílem je trvalý stav netotožnosti s tělem. I on je ztrácen a musí být stále obnovován uvědoměním si rozdílu uvědomované tělo – pozorovatel, který si je uvědomuje i to, že tělem není.

Následuje uvědomění, že nejsme myslí, ale pozorovatelem, vědomím, které si uvědomuje všechny činnosti mysli. Mysl v tomto nácviku není sama mysl jako myslící princip, ale všechny jednotlivé výtvory mysli: myšlenky, city, představy, nálady, vzpomínky a další. Jasně si uvědomujeme každý výtvor mysli, aniž bychom se s ním ztotožňovali, ale naopak si uvědomujeme rozdíl: výtvor mysli – vědomí, které si jej uvědomuje.

Cílem je dosažení trvalého neztotožňování všech výtvorů mysli s námi, s vědomím, ve kterém vznikají, trvají a mizí. Pokud nemusíme, zbytečně nemyslíme, ale i když myslíme, cítíme a představujeme si, všechny tyto výtvory mysli si uvědomujeme jako ne-já, jejichž jsme my pozorovatelem, který jimi není.

Když jsme v tomto nácviku prožitku netotožnosti vědomí s tím, co pozorujeme, důslední a vytrvalí, dosahujeme vysvobození vědomí, našeho pravého Já z pohlcení světem a ze ztotožnění s myslí a tělem. Tím současně jasněji vyvstává vědomí: „Já jsem vědomí, které vše předmětné pozoruje, ale není ničím, co pozoruje“.

Tím je velmi usnadněno následné obracení pozornosti vědomí na ně samé, které vede k jeho uvědomění. Trvale obracíme pozornost na to, co si v nás vše uvědomuje a oživuje a tak se tím i postupně stáváme. Stav, ve kterém vědomí, naše pravé Já není ztotožněno s ne-já nebo v něm pohlceno, dosažení tohoto cíle velmi usnadňuje.