Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

V minulém týdnu jsem měl další živý sen. Putoval jsem s otcem (Ježíšův Otec, brahman) různými cestami, až jsme došli do budovy pražské Unitarie (jednota). Před dveřmi zasedací místnosti sen skončil.

Pak následoval asi před dvěma dny podobný sen. Naskočil jsem opět s otcem do autobusu a dojeli jsme domů, ale před dveřmi bytu jsme opět zůstali, protože jsme neměli klíče.

Oba sny měly stejný námět: byly o posledním kroku návratu „domů“, do jednoty, o „klíči“ k němu.

Lámal jsem si hlavu, co těmi „klíči“ sen myslí a obracel se o poučení k vědomí Já jsem.

„Shodou okolností“ jsem dva poslední večery četl „Knížku pravdy“ od Jindřicha Suso, která se zabývá těmi nejvyššími stupni poznání Boha a božství. Přes naprostou rozdílnost pojmů jsem spíše tušil než přímo rozuměl, co Suso sděluje o sjednocení s Bohem.

V dnešní noci jsem byl Duchem svatým přímo a beze slov poučen o rozdílu božství – Bůh, jak božství tvoří Boha a z Boha i božský svět, ale samo při tom zůstává v klidu a tvořením i stvořením nedotčené. Nesnil jsem, byl jsem plně bdělý a spočíval jako pozorovatel neosobního neomezeného vědomí. Nebyla to ani vize, ale přímé uvědomování pravdy, jaká je. „Viděl“ jsem, lépe prožíval jsem a zažíval jsem, jak božství rodí jednorozeného božského syna, vědomí Já jsem, neboli jak vstupuje do projevu. „Viděl“ jsem jak obrovská tvořivá síla proudila z neprojeveného božství do projevu. Nejprve vytváří Boha a pak ne-Boha i když ještě božský svět. Tak stvoření Boha vede současně i k vytvoření toho, co Bohem není i když se ještě nachází v božském stavu. Suso to vystihuje dobře, když říká, že předměty a bytosti světa nejsou Bohem, ale z Boha či od Boha. Pařez není Bůh, ale také není od něho oddělen neboli indická ne-dvojnost, advaita.

Základní zákonitostí při tom je, že nejprve musí být stvořen, to jest projeven Bůh, aby mohlo probíhat tvoření – ne stvoření světa. Tak Bůh v projevu i veškeré tvoření se dějí tak, že se rodí, vymaňují z neprojeveného božství.

Prožitek, zkušenost tvořivé moci jak se rodí obrovským proudem z božství do projevu, byl něčím nezapomenutelným a také nepopsatelným.

Byla to ona síla odstředivá, o které mluvím jinde. Její proud je naprosto neodolatelný a unáší s sebou vše, co jakkoliv směřuje do projevu.

Spočíval jsem jako neomezené sebe si vědomé vědomí brahman, které tento čin tvoření si uvědomovalo a současně jsem poznával i jak tato síla působí.

Pokud jakákoliv bytost, jakkoliv božská, chová nějaké přání, touhu či vztah k projevu, tak ji tato síla uchopí a zrodí ji ve světě, do něhož směřuje její zájem.

To byla přesně ona síla, která mne po smrti, jak jsem již dříve prožil, uchopila a umístila do lůna ženy, ze které jsem se zrodil do tohoto světa. Tehdy po smrti jsem si myslel, že jsem dosáhl již vysvobození, ale byl to můj velký omyl. Zřejmě něco, co patřilo světu, zůstalo nerozpuštěno a výsledkem byl další zrod.

Tak jsem byl i poučen Duchem svatým, co jsou ony klíče k trvalému návratu do plné jednoty neprojeveného božství.

Samozřejmý předpoklad vysvobození je plné rozpuštění ega, což nestačí. Nestačí ani vědomí Kristovské, átman, buddhovské podstaty. I takoví mistři se rodí v našem světě znovu jako mistři či spasitelé právě proto, že nerozpustili všechny vásany, vazby k našemu světu.

Trvalé vystoupení z projevu vyžaduje plné rozpuštění všech sil, které k němu směřují.

Hlavní podmínkou tohoto vystoupení je vědomí brahman, vědomí neomezeného bytí a neprojeveného bytí, které je pozorovatelem nejen všeho stvořeného, ale i samotného tvoření.

Kdo nechce být stržen neodolatelným proudem tvořivé energie božství a zrozen jí znovu ve světě, musí být prost všech sil, které s touto odstředivou silou jsou v souladu a současně musí být ztotožněn s absolutním vědomím božství a být nezaujatým pozorovatelem tvoření i stvoření, které se v něm odehrávají.

To je onen klíč.

Pouhé dosažení úrovně projeveného Boha nestačí. I tato úroveň je již o stupeň níže, než je samo božství, protože je zde Bůh a jeho stvoření a až tvoří jednotu, jedno není druhé: Bůh není projev, projevené bytosti nejsou Bohem i když se mohou nacházet v božském stavu.

Pokud se nás po odložení již zmocní proud tvořivé, odstředivé síly a nese nás do nového zrodu, je této síle nemožné odolat.

Navíc je zřejmě vrcholně obtížné udržet si při tom i již dosažené vědomí Já jsem. Při růstu zárodku v těle matky a krátce po porodu se toto vědomí ztrácí a plně se obnovuje v období dospívání jedince.

Někdy se tak děje bez jeho úsilí, jindy se o to musí více či méně snažit. Aby se jeho zrod znovu neopakoval, musí se duchovně dál vyvíjet, jak bylo řečeno.

Z důvodů, které jsou dílem zřejmé – život v naší úrovni nemůže existovat bez utrpení, dílem byly vysvětleny, všechny plány na nové zrody na naší hmotné úrovni jsou značně pochybné i když jsou vedeny snahou pomáhat druhým. Jsou vždy výrazem neochoty pokročit ve svém vývoji dál a často i snahou po výjimečném postavení mistra či spasitele.

Pochopil jsem, poznal jsem, byl jsem poučen – ale beze slov – jak to přesně popsat, jakou pastí pro mnohé v duchovním vývoji je utrpení. Kde je utrpení, je něco špatně. Trpící Bůh je nesmysl. Snášet utrpení a neusilovat o jeho odstranění – samozřejmě správnými prostředky – je nevědomost. Trpět není záslužné, trpíme za zlo své nevědomosti nebo dokonce za námi spáchané zlo. Odvozovat nějakou zásluhu nebo dokonce duchovní výši od trpělivě snášeného utrpení, je jednou z duchovních praxí, kterých je na stezce mnoho. Je otázkou, jak mnoho z toho, co bylo řečeno, se vztahuje i na zástupné utrpení mistrů. Nepřináší-li skutečné duchovní výsledky takto vedených hledajících, určitě ztrácí smysl.

Oběť pro druhé na úkor sebe je často neúčinná a neodůvodnitelná. Štěstí nebo zisky jedněch získávané na újmu druhých, není pravé ani záslužné.

Obětovat Boha v sobě ve prospěch druhých, kteří o Boha nestojí, je naprosto neodůvodněné. Je projevem zlé nevědomosti. Zlé, protože nikomu nepomáhá, ale všem škodí i přes možný časný prospěch.

Představa, že každý, kdo trpí, trpí nespravedlivě a zaslouží si náš soucit a pomoc nebo dokonce, že je přečinem ji neposkytnut, je ve světle zákonů, které vládnou všem světům, velmi škodlivá.

Pomáhat trpícím vždy a za všech okolností bez rozlišení můžeme přirovnat ke snaze člověka, kterému se zželí řádně odsouzených zločinců a vrahů a začne je pouštět na svobodu. Samozřejmě za svou snahu nesklidí od státních orgánů pochvalu a pochopení, ale bude sám potrestán.

Právě tento příměr pomáhá pochopit, proč nadšenci nekriticky pomáhající druhým na základě slepého, nevědomého soucitu, často sami jsou pronásledováni a trpí. Zasahují neoprávněně a chybně do karmy druhých. Jinak řečeno: působí v rozporu s boží spravedlností.

Poznání, že božství není nevědomé nic, ale že žije svým životem a je si vědomo nejen sebe, ale i své tvůrčí činnosti – všeho stvořeného, jako sebe si vědomé, pozorující vědomí, je významné.

Udržet si vědomý život a nebýt současně předmětem působení tvořivé síly božství, to jest nenarodit se znovu, vyžaduje právě toto: prožívat se jako sebe si vědomé bytí, které je nezúčastněným pozorovatelem stvoření a tvoření. Jen tento stav nezaujatého a nezúčastněného absolutního pozorovatele nás může ochránit od nežádoucích zrodů.

Tento pozorovatel, aby nedošlo k omylu, není osobním, ale nadosobním pozorujícím vědomím. Osobní pozorovatel je omezen na projevenu osobnost; je relativní, podmíněný.

Absolutní pozorovatel je neomezený a nezávislý, osobní pozorovatel je v něm obsažen, ale hlavně i překročen.

V průběhu popisované zkušenosti jsem si uvědomil, jak jsem stav osvobození prožíval několik týdnů po mystické smrti v šedesátých létech. Viz paměti „Jak jsem hledal Boha.“

Tehdy jsem se do stezky obul s takovým nadšením a silou, že jsem udělal naráz tento obrovský skok na stezce. Velmi k tomu přispěla LSD, ale i to, že jsem delší dobu nemusel chodit do zaměstnání. Pomohlo mně v té době i opravdové duchovní partnerství s Mílou Tomášovou.

Protože jsem však nerozpustil veškeré touhy po lidském štěstí, směřující do světa, kosmická vřava, kterou tento duchovní skok vyvolal, mě na čas přemohla a přišel jsem dočasně o něj.

Nerozlišovat a rozvíjet tvořivé síly směřující do světa, je smrtelně nebezpečné pro duchovní život i bytostí nejvyšších.

To, co jsem překonal tehdy jediným vzepětím touhy a sil, jsem musel později krok za krokem pracně znovu dosahovat.

Pravda je, že tehdy jsem svůj stav nechápal tak dobře, jak dnes.

Snad právě pro toto poučení a obnovu tohoto stavu jsem neodešel z tohoto světa v době léčení, ale byl mně zde prodloužen život.

Ač se to může zdát protismyslné, v neprojeveném božství jedinci, kteří dosáhli nejvyššího poznání existují a žijí dál. Jsou pohrouženi v božství, podílejí se na jeho životě, ale přece vědomě existují, ač jsou mimo projev.

Jsou do božství plně odevzdaní a ono je udržuje v sobě jako vědomé neprojevené bytosti. Podstatou této nejvyšší odevzdanosti je odevzdání celé bytosti, celého jejího života nejen vůle, majetku, přání, ale hlavně sebe do božství.

Nacházejí se plně v božství, ale svým způsobem na jeho okraji. Nemají nic projeveného, ale pouze vědomí se všemi jeho vlastnostmi, ale ani tak nejsou s božstvím totožní.