Podstata naší stezky
Jiří Vacek
Ramana Maháriši říká (Rozhovory, odst. 192, 3. 6. 1936): „Na počátku stezky se musí hledajícímu říci, že není tělem, protože si myslí, že je pouze tělem. Je však tělem a vším ostatním. Tělo je pouze část (celku). Nakonec toto musí poznat. Nejprve musí rozlišit vědomí ( = Já) od nevědomého a být pouze vědomím. Později nechť si uvědomí, že to, co je nevědomé, se nenachází mimo vědomí“.
V těchto slovech Maháriši geniálně shrnuje celou naší stezku od začátku až do konce.
Stezku nastupujeme ve stavu nevědomosti o sobě neboli v egu a s egem. Jsme tak plně ztotožněni s tělem, že myslíme, cítíme a jednáme, jako bychom byli výhradně jím. Tato nevědomost má dvě složky:
1) Myšlenka, přesvědčení, „jsem tělem“.
2) Ztotožnění vědomí, Já, kterým jsme, s tělem, kterým nejsme.
Nestačí odstranit pouze myšlenku „jsem tělo“, ale je nutné se skutečně rozlišit od těla. To je možné pouze na základě přímého poznání „jsem vědomí“. Přímé poznání je přímé uvědomění vědomím, že jsme vědomí. Nejsnáze se dosahuje pomocí uvědomování si, že nejsme ničím, co můžeme pozorovat, ale sebe si vědomým vědomím, které vše pozoruje, což uplatňujeme hlavně ve vztahu k tělu. Právě k tomu směřuje meditační řada na pozorovatele, kterou provádíme.
Tím se rozlišíme od všeho, co nejsme včetně těla a učíme se žít TO, co jsme, vědomí Já jsem. Tím nevytváříme nic nového, rozdíl v jednotě, jak se někdy z naprosté nevědomosti namítá, ale pouze si uvědomujeme pravdu, jaká je. Jsme, naše pravé Já je, sebe si vědomé vědomí a nikoliv tělo a vše další, pozorovatelné.
Naším úkolem není pouze se rozlišit od těla, ale i uvědomění, že Já, vědomí Já jsem není v těle ani na tělo omezeno a k němu trvale připoutáno.
Toto rozlišení nevede ke ztrátě vědomí těla a jeho světa, ale pouze k poznání Sebe, že jsme vědomí. Vlivem vazby vědomí na tělo, která je výrazem jednoty vědomí a jeho tvořivé moci sdílíme s tělem dál jeho život a svět, ale nejsme již s ním ztotožněni.
Proto můžeme říci, že jsme i tělem, ale nikoliv pouze tělem. Náš vývoj v oblasti vědomí pokračuje tak, jak říká Maháriši: „Snažíme se být pouze vědomím“. Přesouváme těžiště své bytosti z těla a z mysli do vědomí a prohlubujeme jeho poznání.
Na podkladě přímého poznání, že naše existence, naše vědomí, není vázáno na tělo, dosahujeme prožitků neomezeného vědomí neboli brahman. Vědomí je nejen neomezené, ale vše v sobě i obsahuje, čímž zakoušíme pravdu, kterou Maháriši říká: nevědomé tělo, svět se nenachází mimo vědomí.
Nevědomé se nejen nenachází mimo vědomí, ale je s vědomím pevně spojeno. Oboje tvoří jednotu vědomí a jeho tvořivé moci.
Ke konci stezky je právě nacházena, uvědomována tato jednota vědomí a jeho tvořivé moci. Uskutečňuje se tím, že vědomí Já jsem, které vše v sobě obsahuje i současně vše proniká. Obsah vědomí – projev tak není oddělen od neprojevu – vědomí, ale pronikají se v pevném spojení.
V praxi tuto jednotu vědomí a jeho tvořivé síly v projevu, což je právě svět, obnovujeme tím, že vědomím Já jsem vědomě „sytíme“ vše projevené. V každé části projevu si – se – uvědomujeme jako vědomí Já jsem a tím je obnovujeme ve vědomí. Nejblíže ze všeho je nám projev, jeho tvořivá moc v našem těle. Proto nejdříve pracujeme s vědomím v našem těle.
Uvědomováním si vědomí Já jsem v každé jeho buňce, spojujeme jeho hmotu, životní sílu i světlo s vědomím Já jsem, což je vzkříšení těla. Později totéž provádíme s celým naším světem neboli v něm obnovujeme jeho božskost.
Vědomí, jeho moc, nás čistí od všeho zlého i nebožského. Doslova zápasí s temnotami, zlem a nebožskými vlivy v nás. Těžiště tohoto boje je v naší mysli. Její očista, prováděná pomocí rozlišování a z postoje pozorovatele všech výtvorů mysli je vrcholně důležitá. Podstatně, je-li správně prováděna, urychluje náš pokrok po stezce. Všechny překážky, pády, pomalý pokrok, propadání nevědomosti atd., padají vždy na vrub špatně vedené mysli a nedostatečného bdění v Já. Často touto nedbalostí ztrácíme i to, co jsme si již pracně vybojovali.