Podmínky vysvobození
Jiří Vacek
Zralé duše se nabaží života v našem nebožském světě a zatouží po návratu zpět k Bohu. Pro ty je určena praxe stezky, která vede naším nitrem k našemu pravému Já a skrze ně k Bohu. Jejím cílem je uvědomění si našeho vnitřního božství na základě tohoto poznání praxí, která vytváří předpoklady naší spásy.
Ta není záležitostí, která by byla dosažena v čase odchodu z těla, ale celým naším životem.
Jinak řečeno. Pokud chceme dosáhnout vysvobození ze zrodů v nebožském světě, musíme o ně usilovat po celý náš život. Krátkodobá praxe stezky nestačí a již vůbec není možné dosáhnout vysvobození v době odchodu z těla nějakým „zlepšovákem“ a tak se vyhnout základní podmínce, jíž je vytrvalá a dlouhodobá praxe jógy, mystiky, buddhismu a podobných prostředků spásy.
Skutečnou naději na spásu mají pouze ti, kteří mají duchovní dosažení na prvém žebříčku hodnot a trvale o jejich dosažení usilují.
Je pozoruhodné, že pokud vím, se nikdo nepokusil shrnout podmínky, jejichž splnění dává naději na dosažení vysvobození.
Jsou to zejména tyto:
1) Naším nejpřednějším a trvalým cílem musí být praxe stezky a pevná víra v pomoc boží.
2) Vysoký stupeň očisty naší mysli.
3) Dosažení poznání Já. To zahrnuje i získání milosti mistra, bez kterého je dosažení poznání nemožné.
4) Rozpuštění všech vazeb, které nás poutají ke světu.
5) Zaplacení všech karmických dluhů do posledního haléře, jak říká Ježíš.
6) Naprosté odpuštění všem, kteří nám ublížili včetně našich nepřátel. Současně i prosba k Bohu i k našim bližním, aby oni odpustili. Požadavek odpuštění musí zahrnovat i nápravu toho, co jsme způsobili.
7) Život v lásce k Bohu, k našim bližním i k nám samým.
Jsou i vlastnosti hledajících, které naopak ze spásy naprosto spolehlivě vylučují.
Jsou to zejména tak zvané smrtelné hříchy, které doslova ničí jakýkoliv duchovní život.
Patří sem všechny projevy nelásky, až nenávisti, hněv, pýcha a další.
I tak zvané ctnosti mohou být překážkou vysvobození, pokud poutají k nebožskému světu, což mohou být i rodinné svazky, láska ke zvířecím miláčkům, soucit s trpícím světem a snaha o jeho záchranu.
Jak dokazuje život Ramany Mahárišiho, je možné dosáhnout vysvobození i jiným způsobem a to pomocí mistra.
To ovšem vyžaduje naprostou odevzdanost žáka k mistrovi. Ten pak v hodině smrti mu pomáhá, aby dosáhl vysvobození tím, že svou silou rozpouští vše, co spáse brání.
Taková odevzdanost musí být naprosto výjimečná. Ta „obyčejná“ neplatí. V každém případě jakákoliv pomoc mistra umírajícímu, je vždy velmi mocná. Žák si ji však musí plně zasloužit. Takových je však velmi málo.