Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vnitřní pránájáma je podivuhodné cvičení. Tak podivuhodné, že nazývat ji cvičením, je nevhodné. Ve skutečnosti je činnou modlitbou k Bohu, který se v nás projevuje jako síla potřebná k životu nejen našeho těla, ale i mysli.

Ve stavu, kdy neznáme Sebe, řídíme tuto boží sílu pomocí ovládání zevního dýchacího procesu a naší pozornosti. Zpomalujeme dýchání a prohlubujeme jeho průběh v rytmu nádech – rozumná zádrž – výdech. Tím uklidňujeme mysl a současně získáváme pro mysl i pro tělo více energie.

Pracujeme s pránou s láskou k Bohu v jeho podobě nás vyživující síly a v pokoře. Její podstatou je otevření se celé naší bytosti jejímu působení s vědomím, že je to ona, která v nás působí a na které plně závisíme. K tomuto niternému otevření přidáváme odevzdanost do moci této síly jako svolení: „Děj se tvá vůle v nás“.

Když se uvědomíme jako pozorovatel, pokračujeme ve cvičení v tomto postoji dál, ale jsme navíc rozlišeni jak od těla, tak od životní síly, se kterou pracujeme. Nejsme ani „činiteli“, neboli tím, kdo „cvičí“, ale vědomí, které průběh cvičení a působení síly pozoruje.

Po uvědomění sebe ve vědomí Já jsem, ať cvičíme nebo jsme v klidu tělesném či duševním, vždy na prvém místě jsme soustředěni v tomto vědomí. Celé cvičení probíhá v něm a tak jako na předchozích stupních.

Nyní vnitřní pránájáma přestává být cvičením a stává se átmavičárou ve smyslu spočívání v Já a současně prací s božskou silou. Dochází takto k vědomému prožívání vědomí Já jsem a boží tvořivé moci a jejich působení v nás. Jsme zakotveni v hlubokém klidu nestvořeného a neomezeného vědomí Já jsem, ve kterém je vědomě činná boží stvořitelská energie a to v nerozlišující lásce, která vše toto proniká.

Pak již zdaleka necvičíme, nedýcháme pránu, ale sjednocujeme se s Bohem v jeho vědomí Já jsem, v jeho stvořitelské moci a v božské lásce.

V tomto stavu by naše osobnost měla co nejméně překážet Bohu v jeho díle, které v nás koná, pokud dodržujeme jeho podmínky.

Ty jsou:

1) Spočívání ve vědomí Já jsem.

2) Práce s božskou silou.

3) Nerozlišující láska.

4) Pokora.

5) Odevzdanost.

Překážet v božím díle můžeme i svou dobrou vůlí a snahou. Ani naše nejlepší vůle není nikdy boží, ale vždy jen naší vůlí. Nejlepší je proto nechat Boha, aby v nás svobodně konal svou vůlí. Podmínky pro toto svobodné působení boží vůle musíme samozřejmě vytvořit my sami. Jsou uvedeny výše. Snažme se je proto co nejvíc naplnit, ale ponechme Bohu jeho vůli svobodně v nás působit.

Myslet si, že my známe boží vůli a dokonce ji můžeme plnit a tak jej zastupovat, je již duchovní pýcha, ve které se – ať vědomě nebo nevědomě – snažíme rovnat Bohu. To je vždy velmi a velmi nebezpečné a vlastně již pád. Rčení: „Pýcha přechází v pád“, je až příliš pravdivé. Proto se plným právem řadí mezi smrtelné hříchy. Před jejím zlem nás chrání jedině upřímná pokora: „Vím, že sám bez Boha nic nevím, nemohu a nejsem“.