Peklo
Jiří Vacek
Dílo tvořivé moci boží obsahuje nejrůznější světy od světů pekelných až po světy božské. Stvořené bytosti se v nich rodí působením své karmy a svého poznání.
Z tohoto pohledu je náš hmotný svět pokleslý od Boha světem smíšeným, ve kterém sklízíme jak svou dobrou tak i zlou karmu. Současně si vytváříme karmu novou, která určuje náš osud po smrti. Rovněž máme možnost přerušit své znovuzrozování nastoupením cesty k Bohu ve svém nitru a dosáhnout života v království nebeském.
Převážně zlá karma nás stahuje do světa námi vytvořeného zla a proto trpíme právě tou velikostí moci, energie a síly zla, kterou jsme v průběhu svého života zde na zemi vytvořili.
Tím nejhorším zlem, které vytváříme, je myšlení a jednání pod mocí základních provinění, kterým říkáme také smrtelné hříchy. Smrtelné proto, že ničí náš veškerý duchovní život, protože jsou svým působením opakem Boha, který je láskou.
Jsou to hlavně neláska až nepřátelství ve všech svých projevech, hněv a zlost, závist, pýcha a některé další. Nejhorší peklo jsou zlé výtvory naší vlastní mysli. Trestají nás bez slitování se stejnou silou, s jakou jsme je vytvářeli, dokud se jejich energie nevyčerpá nebo ji nerozpustíme mocí světla a vědomí Já jsem. V tom nám pomáhají světci a mudrci, pokud získáme jejich náklonnost svým správným úsilím a chováním.
Bytost, která například silně a trvale někoho nenáviděla, sedí po odložení hmotného těla v naprosté tmě a síly její nenávisti, které za života v těle vytvořila, ji v duši nemilosrdně a bez jakéhokoliv slitování užírají a mučí. Její stav je zcela bezvýchodný, protože její utrpení nebere konce. Neví, že její muka jednou skončí, až se zlá energie jí vytvořená vyčerpá. Proto si myslí, že je zatracena na věky, což v ní vytváří naprosté zoufalství bez jakékoliv naděje v něco lepšího. Z tohoto pohledu se její stav jeví být věčným zatracením bez jakékoliv naděje na jeho ukončení.
Tužby, které v životě v našem světě chováme na život v nebi neboli v božské úrovni stvoření, se po smrti nenaplňují, pokud jsme zde na zemi svým vlastním úsilím nepokročili podstatně na cestě návratu k Bohu.
Dobří lidé – pokud jsou opravdu dobří – po smrti odcházejí do šťastného světa a sklízí výsledky své dobré karmy, ale pokud nejsou ve spojení s Bohem, nemohou doufat v život v království nebeském. Klíč k životu v něm, jak správně říká Ježíš, je vědomí Já jsem, které je dveřmi; jimi musíme projít a trvale v něm žít.
Jakékoliv představy, že jsme vyvolení od Boha a proto i spaseni jen proto, že jsme členy nějakého společenství, jsou jen projevem zlé pýchy. Nejen nejsou účinné, ale dokonce naší spáse účinně překážejí. Ti, kteří tuto nepravdu učí, jsou právě ti, které Ježíš odsuzuje: „Běda vám zákoníci. Vzali jste klíče od nebeského království, sami nevcházíte a druhým v tom zabraňujete!“
Jen ten, kdo se ještě za života v našem světě ve svém nitru k Bohu podstatně přiblíží a spojí ve vědomí Já jsem a jeho lásce, může doufat, že se na něm projeví Ježíšovo zaslíbení: „Kdo má, tomu bude přidáno, kdo nic nemá, tomu bude vzato i to nic, co má“: rozuměj to, co získal ze světa, po odchodu z něho ztrácí.
Po smrti vše zevní se ztrácí a zůstává jen to vnitřní, co jsme na cestě k Bohu dosáhli, spolu se zlem, které jsme nestačili rozpustit ještě zde na zemi.