Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(Viz článek M. Vinklera na www.advaita.cz, 2007)

Vždy, když mluvíme o advaitě, měli bychom pečlivě rozlišovat z jakého postoje o ní mluvíme. Není jedno, zda mluvíme o advaitě jako o nejvyšší Skutečnosti nebo o přímé zkušenosti advaity hledajícími nebo pouze z nevědomé mysli, z ega, které nemá její přímou zkušenost. Ego žijící v nejednotě a které je způsobem své existence odděleno od jednoty, nikdy nemůže jednotu, pokud existuje, nejen přímo zažít, ale ani správně rozumově pochopit.

Advaita není druhem filosofie, kterou by vymyslela lidská mysl sama ze sebe, jako je tomu s mnoha jinými světovými názory. Právě naopak. Je výsledkem přímé nadrozumové zkušenosti nejvyšší Skutečnosti, kterou mysli těch, kteří ji prožili a žijí, tlumočí druhým pomocí své mysli a používaných pojmů. Filosofie advaity není ničím jiným než vyjádření v pojmech myšlení zkušenosti, která je myslí a všem pojmům nadřazená, a proto přímo nedosažitelná.

Každé takové tlumočení této zkušenosti je již proto ve své podstatě omezeno:

1) Rozsahem a obsahem zkušenosti jednoty samé. Předpoklad, že jakákoliv její zkušenost je úplná a vyčerpávající, není naprosto samozřejmý, ale naopak neoprávněný.

2) Schopností rozumu jedince tuto zkušenost správně tlumočit.

Závěr je zřejmý.

Nejvyšší Skutečnost je vždy taková, jaká je a nikdo k ní nemůže nic přidat ani z ní ubrat. Naše zkušenosti s ní a tím víc i naše názory na ní nejsou s ní naprosto totožné ani nutně správné. V nejlepším případě jde o její dílčí přímé poznání nebo jen o názor, často velmi zkreslený a nesprávný na ní a o ní.

Pokud o advaitě mluvíme či píšeme, platí vždy, že nemluvíme o Skutečnosti samé, ale výhradně v lepším případě o naší přímé zkušenosti s ní, která nikdy není vyčerpávající.

Tuto zkušenost můžeme pomocí pojmů a osvíceného rozumu, buddhi tlumočit více či méně správně nebo dokonce nesprávně, ale nikdy nevypovídáme o Skutečnosti samé, ale pouze o našich zkušenostech.

V horších případech pouze z ega o ní spekulujeme, a to nutně nesprávně. Snahu z ega pochopit advaitu lze přirovnat ke snaze slepce pochopit světlo. Dokud neprohlédne, snaží se marně a zbytečně. Advaita není názor mysli, ale Skutečnost existující za a nad myslí. Jediná cesta k pochopení advaity je její přímá zkušenost, která se dosahuje výhradně duchovním úsilím, zejména prováděním átmavičáry. Všechny ostatní pokusy ji poznat jsou nejen z podstaty věci marné, zbytečné, ale dokonce škodlivé.

Z tohoto pohledu jsou jakákoliv autoritativní a generalizující tvrzení o tom, jaká nejvyšší Skutečnost je, co může a co nikoliv velmi opovážlivá a nepodložená.

S touto výhradou a na základě učení velkých mudrců i vlastní zkušenosti se odvažuji říci k uvedenému článku následující.

 Advaita definuje nejvyšší Skutečnost jako sat-čit-ánanda neboli bytí-vědomí-blaženost. Z této trojice neexistuje každý její člen zvlášť, ale jsou jedno. Proto její bytí je vědomé bytí. Vědomí je proto sebe si vědomým a nikoliv sebe si nevědomým bytím. Představa sebe si nevědomého vědomí je zcela nesmyslná. V tomto případě by nejvyšší Skutečnost byla vlastně hmotou. Nejvyšší nevědomá Skutečnost se stává předmětem a přestává být absolutním subjektem noumenon. Kdyby si nebyla sebe vědoma, vyžadovala by ke svému poznání jiné vědomí, což by byla dvojnost a ne advaita, nedvojnost. Sat a čit, vědomí a bytí nejsou dvě od sebe rozdílná jsoucna, ale jediná sebe si vědomá Skutečnost.

Myšlenka „Já jsem“ je vyjádřením tohoto sebe si vědomého vědomí v pojmech. Jejím zdrojem je skutečné vědomí Já jsem, které se takto samo uvědomuje a současně i ve všech stvořených bytostech. Tím je – sebou – oživuje .

Prvotní stvoření je stvořením nejvyšší Skutečnosti, která v něm uskutečňuje své aspekty vědomí sebe (sat-čit)  a ánanda. Ánanda je radost, štěstí, blaženost ze sebe si vědomého, neomezeného bytí a Nejvyšší Skutečnost je dobrem, které existuje bez protějšku zla, utrpení a neštěstí. Existuje bez zla. Takto se projevuje i ve svém stvoření, dokud se stvořené bytosti udržují ve spojení s ní.

Dualita, dvojnost, není pouze koncept mysli, ale skutečnost, kterou žije ego, bytost odpadlá od Boha. Skutečnost podmíněná, klamná, dočasná, ale tak mocná, že s ní ego žije v souladu. Ztráta vědomí nejvyšší Skutečnosti vede ke zrodu v hmotném světě ve hmotném těle, které jsou pro ego jedinou Skutečností. Tento stav ega se samotné nejvyšší Skutečnosti a její jednoty nedotýká ani v nejmenším. Existuje dál beze změny. V příměru je to podobné, jako ztráta slepce vidět světlo, se samotného světla vůbec nedotýká. Existuje dál, ale slepec je nevidí. Ač je všude světlo, zkušeností slepce je tma. To není koncept mysli, ale holá skutečnost, samozřejmě pouze pro slepce, ale proto není o nic menší a naléhavější.

Ve světě od Boha odpadlém se opravdu střídá dobro a zlo samozřejmě ve své relativní podobě, tj. ve vztahu k určitému jedinci. Nejedná se o dobro ani zlo absolutní, ale relativní. Není to tak, že by toto relativní dobro vždy samovolně s sebou neslo relativní zlo. Pouze v souladu se zákonem příčiny a následku dobré příčiny přinášejí dobro, zlé zlo. Domyšleno do konce: kdyby každé dobro skutečně vždy přinášelo i zlo, jak vyplývá z tvrzení, že dobro nemůže existovat bez zla, pak by výsledkem „dobré“ sádhany bylo „zlo“.

Relativní dobro a zlo se uplatňuje pouze ve světech odpadlých od Boha a vždy podle zákona příčiny a následku. Základním zlem je vždy v tomto případě odpadnutí od boží jednoty, čímž vzniká pro takto postižené bytosti dvojnost se všemi zlými následky. Představa, že nějak upadá sama nejvyšší Skutečnost, je projevem nevědomosti ega. Je podobná názoru slepce, který by popíral existenci světla, protože prožívá tmu.

Jestliže z pohledu nejvyšší Skutečnosti neexistuje nesvoboda a v důsledku toho ani  osvobození, protože neexistuje nic než Ona, je to pravda pouze její a těch, kteří ji žijí. Ti, kteří ji nežijí, jsou skutečně, byť i dočasně a podmíněně nevědomí, žijí v oddělenosti od jednoty a trpí. To je jejich skutečnost, které má svou moc. Tu nelze vyvrátit žádnými koncepty, představami mysli, ale jedině správným, osvobozujícím úsilím. To je pravda a skutečnost ega a dokud ego trvá, žádná jiná pravda pro ně neplatí. Všechny opačné představy jsou jen iluzorní vzdušné zámky mysli, ve kterých se nedá žít. Skutečnost není představa mysli, ale SKUTEČNOST.

Potvrzení toho, co říkám, nalezne čtenář u všech pravých mistrů. Vyjadřuje ji i známý příběh žáka, který se nevyhnul slonovi, protože si myslel, že jsou oba Bohem. Skončil s bolestivým zraněním. V knize D. Godmana „Žít podle Bhagavana“, Maháriši jasně říká, že ve věcech zevního světa nelze uplatňovat hlediska advaity. Jeho přesvědčením je, že cesta k uskutečnění pravd advaity vede od začátku až do konce átmavičárou. Kdo ji neprovádí, dělá lokavičáru neboli zůstává v nejednotě i když nemluví o ničem jiném než o advaitě.

Sám Nisargadatta Maharadž jasně říká, že neočištěné ego nemůže učení advaity pochopit, tím méně jednotu žít, jak dokládá následující výňatek z článku Swami Paramátmánanda „Vzpomínka na setkání se Šrí Nisargadatta Maharadžem (www.advaita.cz, 2007). Swami vypráví o tom, jak společně s jednou Francouzkou cestoval k Maháradžovi. Cituji.

Ánanda, jak se Francouzska jmenovala, cítila, podobně jak to cítí mnoho samozvaných nedualistů, že není potřeba nic dělat až na povrchní přesvědčení toho, že už jsme Skutečností. Tito lidé, ve jménu toho, že jsou již Nejvyšší pravdou se zaplétají do všelijakých nezodpovědných nedisciplinovaných a občas nemorálních činností.

Když jsme jeli z Ramanášrámu do Madrásu taxíkem, Ánanda se mě zeptala: "Na co jsou všechny ty disciplíny, pravidla a příkazy? Není potřeba je dělat. Měl by si myslet jen na to, že již si Skutečností a jednoho dne si uvědomíš tuto pravdu." Namítl jsem: "Myslím, že jsi přehlédla důležitý bod ve Védanské filozofii. Všechny texty a učitelé této školy kladou důraz na to, že před tím, než adept začne studovat Védantu, musí k tomu mít určité předpoklady.

Dítě z mateřské školky nemůže studovat učebnice z vysoké školy. Překroutil by tak smysl (Védanty). Před tím, než se vrhne do studia praktikování Védanty, měla by jeho mysl být klidná do takové míry, že by již v ní měl být zřen odraz Skutečného. Podrží-li si adept tento odraz, povede ho ke Zdroji toho odrazu. K čemu je pak přetvářka a fixace mysli, na to, že jsem Pravdou, pokud není odraz viditelný?

Již tak děláme mnoho chyb s tímto pomíjejícím tělem. Nebudeme mít zábrany dělat cokoli, pokud začneme myslet na to, že jsme Nejvyšší Bytostí? Není démonem nebo diktátorem ten, kdo cítí, že jeho malé já je rovno, nebo dokonce větší než Bůh? V Nejvyšší Skutečnosti není ani stopa po špatnosti a ten, kdo se nevzdal negativních vlastností, jako je zlost, chtíč a rozkoš, nemůže být považován za toho, kdo realizoval Pravdu. Bezpečnější cestou by bylo považovat se za dítě realizované Bytosti nebo Boha. Cesta bude přínosná tehdy, když se budeme snažit přiblížit se k jeho podstatě. Pouze tehdy, když to dokážeme, bude se naše mysl postupně očišťovat a nenechat se vést chtíčem. Pravda pak bude viděna, ne však dříve."
Ánanda mi na to tak nějak naštvaně odvětila: "Jsi stále slabomyslný. Uvidíme, co ti na to řekne Maharadž. Jistě ti řekne, abys vyhodil z hlavy všechny tyto sentimentální, plačtivé řeči."

Když se setkali s Maharadžem, ten Swamiho pochválil za jeho duchovní praxi a doporučil mu, aby s ní neustával, dokud nedosáhne cíle stezky.

Co řekl „advaitičce“ Anandě?

Cituji.

Maharadž se pak obrátil k Ánandě a zeptal se jí: "Jaký druh duchovní praxe děláš ty?" Odpověděla s hrdým tónem: "Prostě si neustále myslím, že jsem Nejvyšší Bytím."

Maharadž: "Opravdu tomu je tak? Slyšela si někdy o Mira-Bai? Byla největší svatou ženou, jaká se kdy v Indii narodila. Od dětství věděla, že je pro ní Šrí Krišna vším a celé dny a noci Ho neustále uctívala a zpívala na jeho počest chvalozpěvy. Nakonec se jí zjevil v mystickém vytržení a její mysl se v Něm rozpustila. Od té doby zpívala písně o vznešenosti a klidu, stavu realizovaného Božství. Na konci svého života vstoupila do chrámu zasvěceného Kršnovi a zmizela u oltáře ve svatyni. Měla bys jít stejnou cestou, jestli chceš dosáhnout stejného cíle." Usmíval se na ní Maharadž.

Ánanda zbledla. Rozdrtil její horu vědomostí o neduálnosti jedním tahem. Nebyla schopna slova. Maharadž ji dále říkal: "O nedualitě mohu mluvit s některými lidmi, kteří sem přijdou, ale ne s tebou. Proto bys si neměla vůbec všímat toho, co říkám druhým. Kniha rozhovorů se mnou by neměla být brána jako poslední slovo mého učení. V knize jsem odpovídal na otázky určitým lidem. Tyto odpovědi byly určeny pouze těmto lidem, ne však pro všechny. Instrukce, které dávám jsou určeny pouze konkrétní osobě. Podobně jako stejný lék nemůže být předepsán všem nemocným."

Takové jsou názory na advaitu a její praxi skutečných advaitistů, kteří na rozdíl od těch nepravých o ní pouze nemluví, ale kteří ji žijí. Ne každé poučení je platné obecně. Je nezbytné rozlišovat komu je určeno i v jaké situaci bylo řečeno a chápat řečené ve správném duchu. Skutečně platí, pokud tohoto pravidla nedbáme, že litera zabíjí ducha, vnitřní smysl řečeného.

Bohužel většina knih Maharadžovo poučení, které obsahují záznam jeho rozhovorů, jeho poučení, že názory, které vyjadřuje, nejsou určeny všem, ale pouze zralým a připraveným duším, nikde neuvádějí. Vydavatelé jeho rozhovorů tak matou čtenáře, protože vytvářejí nesprávný dojem, že neučí nic jiného a že jeho výroky a nabádání o advaitě platí obecně.

Tyto knihy se také většinou nezmiňují ani o bhaktických praktikách, kterých se mistr sám zúčastňoval, jako je náboženský zpěv a podobné.

D. Godman ve své knize o něm píše, že zásadně odmítal společnou meditaci se žáky. Najednou se v úplném rozporu s tím dozvíme v knize „Ze života světce Šrí Satguru Nisargadatta Maharadže“, (Meet the Sage),  že naopak hodinu denně se žáky meditoval. A nejen to. Jeho ášram měl pravidelný řád, ve kterém měla své místo nejen meditace, ale i obřady – arati, skupinové odříkávání mantry i pundža.

To vše samozřejmě naprosto mění obraz tohoto mistra. Ze strohého vyznavače advaity, který jen sedí a neustále vykládá výhradně její pravdy, je najednou někdo úplně jiný. Právě proto jsou tak nebezpečné a zkreslující záznamy rozprav mudrců, pokud se považují za obecné pravdy. Nejsou-li doplněny údaji o jejich osobnosti a denním životě, výsledný obraz je velmi daleko od pravdy.

Mimochodem se v uvedené knize i dočteme, že Nisargadatta – ta hrůza – dokázal být i velmi hrubý. S oponenty svých názorů se vůbec nepáral.