Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Slovo odevzdanost se mně nelíbí. Až příliš připomíná vojáky, kteří se ze zoufalství a strachu vzdávají nepříteli na milost.

Také navozuje dojem odsouzence, který se poddává svému osudu cestou na smrt.

Nic z toho nemá s pravou odevzdaností  co dělat. Pravá odevzdanost není naší porážkou ani ztrátou naší vůle, ale radostným otevřením se Bohu. V odevzdanosti se otevíráme tomu, co milujeme a přijímáme s radostí.

Nic neztrácíme, nic neodevzdáváme, ale přijímáme našeho největšího přítele, duchovního rodiče, Otce i Matku. Neztrácíme ani svou vůli, ale naopak naše vůle se stává vůlí boží.

I sám pojem boží vůle může v sobě zahrnovat něco cizího, panovačného, asi jako vůle diktátorů. Nic takového vůle boží není. Není slepou poslušností. Bůh nechce otroky, poddané, ale přátele, milující děti.

Vůlí boží je život božský. Nikoliv mechanická poslušnost božskému diktátorovi, ale božská svoboda v pravdě a lásce. Plnění vůle boží znamená svobodné a radostné přijetí podmínek božského života, ve kterém jsme božsky – ne lidsky svobodní.

Není to výměna „já chci to či ono“ člověka za „já chci Boha“. Bůh nic nechce ani chtít nepotřebuje, protože je sám sebou dokonale naplněn a právě tuto božskou plnost sám sebou nám přináší, když jej přijímáme.

„Buď vůle tvá“, není vůlí po něčem určitém, po činech, po dosahování, ale životem božským. Jedinou vůlí, kterou by snad Bůh mohl mít je, aby vše bylo jako on, aby vše bylo božské, stejné s ním. Tím si vlastně přeje sám sebe všude, kde tak není. I tuto svou „vůli“ nám pouze nabízí, ale nevnucuje, takže vlastně ani vůli, jak tomuto pojmu běžně rozumíme, nemá.

Vůle je prosazováním se nebo prosazování něčeho. Bůh se nemusí prosazovat, protože je vždy dokonale prosazen. Je na nás, zda jej opravdu chceme a takto přijímáme.

Projevu vládne jediná síla, která se projevuje dvojím způsobem: pohybem ze svého zdroje a zpět do něho. V souladu s tím mluvíme o síle odstředivé a dostředivé.

I dech zevní a vnitřní, prána se takto chová. Výdech vychází ze zdroje, to je fáze odstředivá, nádech se vrací do zdroje, což je fáze dostředivá. Takto pulsuje dech zevní i prána.

Po nádechu před výdechem je přestávka, chvíle klidu, ve které prána i dech spočívají ve svém zdroji. Je-li v klidu prána, je v klidu i mysl, protože jsou projevy jediné síly. V této klidové přestávce, kdy je mysl nečinná, je přítomné pouze vědomí Já jsem. Jeho vyzařování není rušeno myšlením. Je-li tato přestávka dostatečně dlouhá, můžeme si v nastalém ztišení mysli uvědomit své Já, vědomí Já jsem. Samozřejmě za podmínky, že na ně v klidu mysli zaměříme pozornost právě toho vědomí, kterým si klid uvědomujeme. Jinak ne. Samotný klid mysli bez obrácení pozornosti na to, co si klid uvědomuje, k poznání sebe nevede, ač vědomí září samotné. Poznání není výsledkem zatajení dechu ani klidu mysli, ale výhradně obrácením pozornosti na to, co si klid uvědomuje.

Snahy o klid mysli ať se dějí jakoukoliv technikou, nejsou nikdy samoúčelné, ale mají jediný cíl: Dosaženým klidem mysli usnadnit poznání Sebe.

Samozřejmě zádrže dechu není možné libovolně prodlužovat, protože by došlo k poškození mozku nedostatkem kyslíku. Před takovým postupem velmi varuji. Ani není třeba. Dýcháme-li v rozumném poměru zádrží dechu, nádechu a výdechu, mysl je klidná po celý průběh dýchání a proto můžeme provádět átmavičáru stále po celou dobu takto řízeného dechu.

V tomto smyslu, jak bylo vyloženo, chápejme prohlášení typu: „Mezi nádechem a výdechem září Já samovolně“. Ano, září, ale užitek z toho získáme pouze, když na ně obrátíme pozornost. Bez tohoto obrácení pozornosti nám záře Já není nic platná, protože si ji neuvědomujeme.

Obdobně je tomu s „tajemstvím přítomného okamžiku“. Já je přítomno stále, proto je „věčně přítomným okamžikem“.

To, co brání jeho poznání, je v podstatě jediné: nevěnujeme mu pozornost. Obracíme ji mimo Já a proto si je neuvědomujeme. Nejrůznější duchovní techniky nám mohou jeho uvědomění usnadnit, ale samy o sobě je přinést nemohou. Toto je zásadní poučení a poznatek pro ty, kteří hledají své pravé Já.

Jediný způsob, jak si uvědomit své Já, je proto mu věnovat pozornost.

Proto se nestačí soustřeďovat na okamžik mezi nádechem a výdechem, ale musíme se soustředit na to, co si tento okamžik uvědomuje. Jsme-li soustředěni na něco jiného než na samo vědomí Já, nemůžeme si je uvědomit i kdyby to, nač se soustřeďujeme, byla představa Boha nebo jeho jména.

Proto například opakování mantry nevede přímo k poznání Já. Je jen přípravou na ně. Pokud na něm ustrneme a nepokračujeme dále, stává se naopak jeho překážkou. Cílem mantry a dalších technik je očista mysli a její uklidnění. Jsou-li dosaženy, cesta dále vede výhradně obracením pozornosti na zdroj, ze kterého vychází, na samo vědomí Sebe. Právě toto je átmavičára: sama sebe pozorující, sama Sebe si uvědomující vědomí.

Jak říká Ježíš: „Já jsem, vědomí Já jsem, je cesta“. Ramana Maháriši v souladu s ním říká: „Átmavičára, obracení pozornosti na vědomí Já jsem, je přímá stezka k Bohu od začátku až do konce.

Poslechněme je a vydejme se na ni.