Ošidnost duchovních příměrů
Jiří Vacek
Autoři duchovních textů často používají příměry, aby dokázali svá tvrzení. Někdy zapomínají, že příměr není důkaz, ale pouze v lepším případě poukaz, který má pouze usnadnit pochopení.
Jeden takový používají i buddhisté, aby dokázali, že něco jako já neexistuje. Nalezneme jej například v knize O. Nydahla: „Moudrost okamžiku“, str. 21.
Cituji zkráceně: Když neexistuje já, co se potom znovu zrozuje? Nydahl k vysvětlení používá příměr řeky, která neexistuje, ale jen stále nová voda, která nepřetržitě proudí. Stejným způsobem prý neexistuje skutečné já, existuje jen iluze nás samotných – mysl se ztotožňuje s proudem dojmů, které v ní neustále plynou. V našem těle neexistuje nic neměnného, co bychom mohli nazvat námi, nic neměnného neexistuje ani v našich pocitech a myšlenkách – přinejmenším v našich osobních myšlenkách a pocitech. Ve skutečnosti existuje pouze zářící prostor, který je stejný u všech. Zrcadlo je stejné i když obrázky na jeho povrchu se liší. Potud Nydahl.
Tak za prvé: řeka existuje. Pojem řeka je jen výraz pro velký proud vody, ve kterém se lze utopit nebo v ní uhasit žízeň. Její plynutí, proměny na této moci vůbec nic nemění, a to ať jsme si plynutí neboli proměn, vědomi či nikoliv. Co je mnohem důležitější: řeka existuje, jen když si ji, my vědomí uvědomujeme. Bez vědomí neexistuje. To, co si řeku uvědomuje, jak proudí ráno, v poledne i večer, jsme my, stále jedno jediné vědomí. Řeka plyne, mění se, ale my, naše pravé Já, vědomí je zde stále a beze změny. To, co si řeku uvědomuje ráno, večer, v poledne, se nemění, je stále jedno a totéž a jsme to my sami, vědomí Já jsem. Každý ví, že existuje, je si své existence vědom a ví, že je to stále on sám po celý svůj život od narození až do smrti těla. Nikdo nemůže popřít svou existenci, protože, aby ji mohl popírat, musí nejprve existovat. To, co neexistuje, nemůže ani nic popírat. Naše existence není iluzí, ale naopak nejvyšší Skutečností.
Příměr řeky, který má dokazovat nepodstatnost naší existence, je založen na zásadní chybě, na kterou například poukazuje Ježíš v evangeliu, když mluví o „úhelném kamenu, který stavitelé zavrhli“. Ramana Maháriši na tuto zásadní nevědomost poukazuje rovněž, když říká: „To, co v nás vidí, je mnohem důležitější, než to, co vidíme“. Přesně a jasně řečeno: to, co si vše předmětné uvědomuje, já, vědomí, naše pravé Já, je důležitější než všechno, co si uvědomuje. To, vědomí, je jedno jediné, neměnné, stálé a jsme to my sami. Co si vědomí uvědomuje, to se mění a pohybuje v čase a v prostoru, ale my, vědomí, zůstáváme beze změny. Vědomí může existovat samo o sobě i bez vědomí čehokoliv proměnného, ale proměny samy bez vědomí existovat nemohou. Uvědomování proměn je bez neproměnného vědomí nemožné.
Příměr se řekou je postaven na zcela zásadně nesprávném základě: nezná vědomí, které plynutí řeky pozoruje a neví, že vědomí je prvotní a pozorované až druhotné.
„Iluze nás samotných“, o které Nydahl mluví, existuje. Je jí ego, stav vědomí, které se pod vlivem nevědomosti ztotožňuje se svým tělem a myslí. To není pouze iluze, která by zmizela pouhým rozumovým pochopením své nepravdivosti. Její podstatou je skutečná moc vědomí, která způsobuje, dokud trvá, že ve stavu ega prožíváme vše, co tělo a mysl zakouší jako bychom byli jimi. Podstatou ega není tudíž myšlenka „jsem tělem a myslí“, jakkoliv je nesprávná, ale skutečné ztotožnění vědomí s tělem a s myslí. V tomto smyslu ego nejen existuje, ale dokonce ovládá přímo náš život, dokud není totožnost vědomí s tělem a s myslí trvale rozpuštěna. Jakkoliv nejsme z nejvyššího hlediska egem, dokud ego trvá, je ve výše uvedeném smyslu skutečné a jsme plně v jeho moci. Nazývat je proto iluzí a myslet si, že na základě pouhého rozumového pochopení moc této iluze zmizí, je naprosto nesprávné. Kdo něčemu takovému uvěří, je ztracen. Jeho vlastní ego jej přemohlo – nikoliv iluzorně, ale skutečně. Teprve, když rozpustíme metodou átmavičáry tuto totožnost s tělem a s myslí, povolí moc vědomí, která je její podstatou a my si uvědomujeme, že jsme ryzí vědomí Já jsem. To je onen zářící a neomezený prostor Nydahlův. Sám tento pojem, který volí, je velmi nepřesný. Vyvolává představu něčeho předmětného, co nazíráme. Ve skutečnosti tím jsme.
To, co se znovu rodí, je ego se svou nevědomostí o své pravé podstatě a jeho mysl se svými sklony, charakterem a nevyplněnými přáními. Právě nevědomost o sobě, naše karma spolu s vásanami a samskárami, nás vrhá znovu a znovu do samsáry, dokud je nerozpustíme a nepoznáme se ve své pravé podstatě. Příměry o řece nám v tom mnoho nepomohou, ale spíše utvrdí v nevědomosti, že něco jako naše buddhovská podstata, vědomí Já jsem, vlastně neexistuje. Ona nejen existuje, ale je naší jedinou nadějí na nirvánu.
K vlastnímu příměru. Člověk je bytost, která, na rozdíl od řeky, je si vědomá světa, ve kterém žije a hlavně sama sebe, své existence. Snažit se řešit problém lidské existence pomocí neživého předmětu je velmi opovážlivé.
Z jeho knihy vyplývá, že stezka, kterou učí široký okruh svých příznivců, není cestou osvícení a do nirvány. Učí, jak obstát v bardu pomocí techniky phowa s cílem zrodit se v čisté zemi. Součástí techniky phowy je proražení otvoru do temene lebky, což má umožnit správně opustit tělo a přenést vědomí do čisté země nebo dokonce do říše Buddhy – Amitáloky. Jestliže panuje všeobecný souhlas, že náš příští zrod je určen vytvořenou karmou a nenaplněnými vásanami, nabízí se otázka, zda je tato praxe schopna přemoci moc karmy a vásan, pokud obojí není rozpuštěno. Mnozí mistři nás také opakovaně varují, že život ve všech nebeských světech končí s vyčerpáním zásluh, které nás do nich přivedly. Následuje nový zrod v této hmotné úrovni. Není na škodu tyto názory znát.