Opakování je matkou moudrosti
Jiří Vacek
Lidská mysl pod vládou ega se dožaduje stále něčeho nového, zajímavého. Proto nemá ráda opakování. Odmítá je „To již známe, to již víme.“
Ve skutečnosti ego doopravdy nezná nic a jen se tímto způsobem brání síle pravdy, kterou její opakování přináší.
Jen neustálým opakováním a zdůrazňováním „starých“ a pro ego nezajímavých pravd se je doopravdy učíme znát, rozumět jim a hlavně jednat s nimi v souladu.
Kdo si pravdu neustále nepřipomíná a přemýšlením neozřejmuje, ten ji zapomíná, a co je nejhorší, ani v souladu s ní nejedná a nemyslí.
Kdo chce skutečný pokrok na stezce, ten se bez denního nepřetržitého připomínání pravd o duchovní stezce neobejde. Ty nám musí nejen přejít do krve, ale až do morku našich kostí. Jejich znalost a hlavně uplatňování se musí stát tak hluboké, bezpečné a samoúčelné, jako jsou pravidla silničního provozu pro řidiče nebo násobilka pro školáky.
Jinak se nehodám na cestě nemůžeme vyhnout. Jako se řidiči z povolání stále musí přezkušovat ze znalosti dopravních pravidel a prohlubovat jejich znalost, musíme se i my stejně zodpovědně zdokonalovat a upevňovat ve znalostech zákonů duchovního života. Jinak nás katastrofa – pád nemine.
Znalost těchto poučení není vůbec samoúčelná, ale pro praxi zcela nezbytná.
Jejich přínos je zásadní a dvojí:
1) Poučují nás, jak správně usilovat, dávají nám návody „jak na to“.
2) Jsou rukojetí, podle které provádíme nesmírně důležité rozlišování, vivéku.
Když neznám nauku, nevím, co mám dělat, jak to mám dělat, proč to dělám a co od toho mohu očekávat.
Současně nemohu dobře rozlišovat, co je opravdu dobré, co zlé, co vede k cíli a co nikoliv.
Správná a úplná nauka toto vše poskytuje. Podle toho ji také poznáme.
Proto je neustálé opakování duchovních pravd matkou duchovní moudrosti. Ta nespočívá v pouhé jejich znalosti, ale v jejich uplatňování ve správném duchu. To jest nikoliv mechanicky podle jejich litery, ale v souladu s jejím duchem.
Uplatňování duchovních pravd podle doslovného znění může jít v některých případech i proti jejich duchu, a proto nejen nepřináší užitek, jaký má plodit, ale často přímo zlo a škodu. Proto pravá moudrost je vždy jen ta rozlišující v souladu s duchem.
„Padni komu padni“ proto neznamená, že nemáme rozlišovat a rozhodovat se podle ducha. Máme. Nemáme však rozlišovat podle osob a našich vztahů k nim. Dávat výhodu blízkým a znevýhodňovat cizí, což platí ve všech oblastech.
Pod vlivem citové předpojatosti jsme vždy ochotni vidět počínání našich milých v příznivém světle, zatímco totéž u nepřátel vidíme jako zlo. Pak se nerozhodujeme ani svobodně, ani správně.
Je také všeobecnou zkušeností, že hloubáním nad „starými“ pravdami najednou ke svému překvapení zjišťujeme, že mají i další a hlubší význam, který jsme pro svou povrchnost dříve neviděli.
Žádná zjevená pravda není konečná, ale její poznání se prohlubuje s naším duchovním pokrokem. Není dobře, když naše chápání duchovních pravd kulhá za našimi zkušenostmi. Pak si s nimi nevíme rady. Neumíme je ocenit ani využít, což je naše škoda.
Proto je velmi dobré mít doma dobrou duchovní knihovnu a vědět, kde hledat poučení.
Odmítavý postoj k duchovní literatuře a k jejímu dennímu studiu je vždy známkou něčeho nedobrého. Je za ním duchovní pýcha – vše znám, již se nemohu nic nového dovědět – zkostnatělá mysl, odpor sil ega a další.
V každém případě tyto neblahé vasány – nic jiného to není, brání účinně rozvoji naší duchovní moudrosti – buddhi. Její nedostatek je velkým neštěstím. Kdo není moudrý, je nemoudrý a škodí sobě i druhým. Výsledkem je nekončící utrpení.