Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Advaita, učení  o jedné, nedvojné Skutečnosti, není rozumovým výtvorem vymyšleným výsledkem, filosofií, ale pokusem o zaznamenání nejvyšších duchovních zkušeností, jakých dosahují spasitelé a mudrci všech dob a náboženství na své cestě k Bohu.

Advaitu, která je stavem ducha, není proto možné rozumem dosáhnout a bez její zkušenosti ani pochopit a přiměřeně vyjádřit. Proto všechny takové pokusy jsou nesprávné a zákonitě škodí všem: těm, co je vymýšlejí i těm, kteří jim věří.

Čím více a déle jedinou Skutečnost přímo vědomím – ne myslí prožíváme, tím víc ji i chápeme. Obrácený postup je neúčinný a zavádějící.

Rozlišujme také samu Skutečnost a její zkušenosti, kterou dosahují stvořené bytosti a její popisy, které nám podávají. Skutečnost není totéž, co její zkušenost a tím méně jí je její popis. Už vůbec není tím, co si o ní myslí ti, kteří vězí v egu a snaží se ji uchopit svým neosvíceným rozumem.

Plně žije a prožívá sám sebe jen Bůh, absolutno, samo jedno jediné. Nejvyšší duchové prožívají Boha úměrně svému sjednocení s ním. Opět úměrně své vyjadřovací schopnosti nám ne svou zkušenost, ale její vyjádření ve slovech předávají.

Poslední její zkreslení nastává skrze naše její pochopení naším neosvíceným rozumem.

Kromě této možnosti popisu nejvyšší Skutečnosti ve slovech někteří mistři nám umožňují podílet se s nimi přímo ve vědomí na této její zkušenosti, což je zdaleka nejlepší a předčí i nejvýstižnější líčení.

Ve všech těchto případech zkušeností a popisů nejvyšší Skutečnosti není oprávněné je považovat za absolutní, dokonalé, úplné a bezchybné. Jsou vždy jen relativní v prostoru a v čase. Sama podstata Jednoty je absolutní, úplná a dokonalá mimo čas a prostor.

Člověk, jakkoliv dobrý a dokonce v plném smyslu slova svatý, který dosáhl stupně světla, nemůže znát Jednotu nejvyšší Skutečnosti, protože ta se nachází jednak nad myslí i rozumem – ty jsou jejím stvořením, ale hlavně proto, že její pravé poznání spočívá v jejím uvědomování vědomím: jen vědomí jedince, Krista, átman v nás si může uvědomovat Otce, brahman. Nic jiného znát vědomí, co samo není vědomí, nemůže. Znát vědomí znamená být ztotožněn s vědomím, prožívat se jako vědomí, být vědomě vědomím.

Ego, což je stav nevědomosti jedince, nevědomosti o tom, že je vědomí, proto ze zásady Boha, vědomí Já jsem znát nemůže. Ale ani bytosti bez ega nepoznávají vědomí svou myslí, ale svým vědomím. To, co nám sdělují o Bohu a světě božském a jejich jednotě, je pouze více či méně správný a proto i více či méně nesprávný záznam zkušenosti vědomí vědomí.

Je proto naprosto marné ve stavu ega se pokoušet pochopit Jednotu, Boha a v čem život božský spočívá. Je to dokonce pro další duchovní vývoj nebezpečné, protože naše nevědomost vytváří nesprávné poznání, které je velkou překážkou na cestě k poznání pravdy takové, jaká je.

Jediný způsob, jak odstranit svou nevědomost a dosáhnout poznání, je proto duchovní stezka, která vede přímo k Bohu.

Nesprávných a proto z cesty k Bohu i zavádějících názorů, které pramení z nepochopení Jednoty, advaity, je více.

Jedním z nich je i názor, že jelikož vše je Jedno, jedna jediná Skutečnost, člověk je touto Skutečností a nemá oč usilovat. Člověk, stvořená bytost ani v nejvyšším stavu nikdy není nejvyšší Skutečností samou, ale pouze nanejvýš její vědomou částí. Žádná stvořená bytost není proto nikdy Bohem ani mu není rovna. Navíc ti, kteří si neuvědomují své pravé Já, vědomí Já jsem,, nežijí ani nemohou žít jednotu, protože jejím základem je jedině vědomí Já jsem, což je stav bez ega.

Obdobně náš svět, svět bytostí odpadlých od Boha, neuvědomujících si své božské vědomí Já jsem, není světem božským, ale nebožským, od Boha pokleslým, ač je jeho částí, ale což je zásadní, nevědomou.

Z hlediska stvořených bytostí existují dvě základní pravdy o rozlišené, ale nedvojné skutečnosti.

Prvá je pravdou absolutní, boží. Ta je neměnná, věčně stejná. Je jedna jediná.

Druhá je pravdou a skutečností stvořených bytostí. Ta je dána stavem jejich bytosti. Je pravdou relativní a odpovídá tomu, co žijí, jak se uvědomují ve vědomí a co si svým vědomím uvědomují. Pro toto relativní poznání opravdu platí: „Každý má svou pravdu.“ Je nutné dodat, aby nedošlo k omylu, že to není pravda absolutní, ale relativní. Takových pravd je tolik, kolik je stvořených bytostí, každá žije svou pravdu a pro každou je její skutečnost jiná.

Pro ego je pravdou „já jsem tělo a mysl a svět je jedinou, objektivní realitou.“ Pro slepce je obdobně jedinou skutečností tma a nikoliv světlo i když je světlem obklopen a dokonce tělem přijímá jeho energii.

Největší zmatek v myšlení vyvolává nedůslednost v myšlení, ve kterém střídavě myslíme z pozice absolutní Skutečnosti a současně sklouzáváme do myšlení z postoje ega.

Tyto dvě pravdy nelze směšovat ani zaměňovat. Každá platí ve své úrovni, ale jen absolutně a beze změny, druhá relativně a pouze dočasně. Mění se s tím, jak se mění stav naší bytosti a její poznání.

Většina omylů a nepravd pramení právě z neukázněnosti našeho myšlení, ve kterém svévolně obě pravdy směšujeme. Střídavě myslíme z postoje absolutního, který směšujeme s pravdami relativními.

Ač existuje pouze jedna jediná Skutečnost a my jsme její části, nestačí pouze být touto Skutečností nevědomě, ale abychom ji mohli prožívat, je nezbytné jí být vědomě.

Být vědomí a nebýt s ním ztotožněn, neznat je nebo si uvědomovat „Já jsem vědomé vědomí,“ jsou dva zásadně odlišné stavy bytí. Jedno je sebe si nevědomé, druhé sebe si vědomé.

Čas v absolutním vědomí Já jsem, které se nachází za a nad projevem, neexistuje. Tam není pohyb, proto je tam neustále přítomné právě teď vědomí Já jsem.

V projevu čas existuje, jako celý projev sám: je relativní pohyb v prostoru. Pro ty, kteří žijí v projevu, je pro jejich svět a projevenou část bytosti čas skutečný.

Pokud se nacházejí ve stavu poznání, tak ve vědomí Já jsem prožívají jeho věčné teď i prázdnotu od všeho projeveného. V jejich mysli pak současně ve svém vztahu ke svému tělu a světu, v němž žijí, čas a jeho běh plně platí.

Věčné teď, bezčasovost i čas platí současně, ale každé ve své úrovni a proto se nevylučují. Jen Bůh může říkat: „Já jsem Bůh.“ Pro bytosti jím stvořené platí: „Vědomí Já jsem je Bůh.“

Bůh je absolutní, sebe si vědomé božské vědomí Já jsem. Jím stvořené bytosti se na tomto vědomí podílejí vědomím Já jsem, které v nich působí.

Z hlediska soupodstatnosti je vědomí jedince stejné jako vědomí boží. Zároveň ale platí, že Otec, brahman, vědomí absolutní je větší než Já, boží syn, Kristus, átman.

Představy, že v jednotě se veškerý projev rozplyne, vyvrací zkušenost jednoty projevu a neprojevu. Nejvyšší Skutečnost je jak projevená, tak neprojevená a pokud některá bytost dosáhne jednoty, její svět se proto rázem nerozplyne, ale zažívá jej jako jednotu vědomí a jeho tvořivé moci.

I ve stavu, kdy jsou všechny vesmíry rozpuštěny, pokud není pouhou rozumovou domněnkou, ani zbývající neprojev není naprosto nerozlišený, ale projev je v něm dál přítomen jako tvořivá moc, která obsahuje i byť neprojevené zárodky světů a jejich bytostí.

Tvrzení, že v jednotě zlo splývá s dobrem, že jsou si rovny, že v jednotě není ani dobro ani zlo, jsou vysloveně výmysly zla a ega.

Bůh, nejvyšší Skutečnost je jediné pravé, absolutní dobro a zlo v něm, v jeho úrovni neexistuje a ani existovat nemůže. Nejméně ze všeho je jednota v nerozlišování dobra od zla.

Cesta k Bohu vede jedině rozpuštěním veškerého zla v nás a nikdy jinak. Takovými lákadly typu: „dobro je rovno zlu, protože vše je jedno,“ nás zlo láká pryč ze stezky k Bohu.

Tím méně je v jednotě vše dovoleno a bez následků. Zákon akce i reakce platí i zde a vůbec všude.