Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Velmi správně se modlíme k Bohu: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme viníkům našim“. Odpuštění je jen jedno a kdo neodpustí druhým a to úplně a bezpodmínečně, tomu není ani odpuštěno.

Proto rozlišujeme naše odpuštění druhým i odpuštění boží a druhých nám. K tomu ještě přistupuje v obou případech odpuštění zevní a vnitřní, které je stavem naší mysli. Právě vnitřní odpuštění rozhoduje.

Co vlastně jsou ty naše hříchy? Jsou silami zla, zlými myšlenkami a city, které jsme přijali za své. Hřešíme, proviňujeme se jimi již tím, že je chováme i když z nejrůznějších důvodů podle nich nejednáme. Každý výtvor naší mysli je vždy již činem, vytvořením proudu tvořivé moci mysli, který směřuje ke svému uskutečnění ve světě v souladu s tím, co jsme do něho vložili a s jakou silou jsme tak činili.

Jelikož nám karma nemilosrdně vždy vrací následky příčin, které jsme vytvořili my sami, vždy hřešíme na prvém místě proti sobě, protože si jimi ubližujeme. Následky se dostavují někdy hned, někdy až po určité době. Propůjčíme-li naši mysl zlu, vytváří nám vždy zlo jako nevědomost, nesvobodu a utrpení. Nejsme dobří ani hodní, protože se nám říká, že je to správné nebo abychom – jak pošetilé – nezarmucovali, ale těšili Boha, ale proto, abychom si nevytvářeli zlý osud pod mocí zlé nevědomosti.

Toto je jedna ze základních pravd pravého, vnitřního náboženství.

Celému stvoření, všem světům a bytostem vládne zákon příčiny a následku, což je nástroj naprosté božské spravedlnosti. Tento zákon vrací každému vše, co učinil ve své mysli nebo v zevním světě. Každou i slabou myšlenkou, citem vytváříme sílu, jejíž účinky se nám vrací jako reakce stejné velikosti a stejného zaměření.

Toto je jeden ze základů každého pravého náboženství a pokud jej někteří náboženští představitelé neučí a mluví místo toho o vůli boží, činí z Boha lásky nemilosrdného a nespravedlivého despotu, který ze své vůle přiděluje libovolně bytostem, které stvořil jejich dobré nebo zlé osudy.

Pokud si hlasatelé těchto zcestných názorů ještě přisvojují moc odpouštění hříchů, přisvojují si něco, co patří výhradně Bohu. Pak se dokonce s odpouštěním hříchů kupčí. Odpouštějí se za peníze, dary a výsady těm, kteří jsou zlí a chtějí se hmotnými statky zachránit před následky svých provinění svým majetkem, velmi často získaným zločinným jednáním.

Tím zbavují každého, kdo jim uvěří, možnosti účinně ovlivňovat svůj osud a činí jej závislým na lidské libovůli těch, kteří často nejsou ani na cestě k Bohu. Pro ně platí plně Ježíšovo: „Vzali klíče od království nebeského – což je duchovní nauka, sami do něho nejen nevcházejí, ale druhým zabraňují“.

Pokud posuzujeme důležitost našeho odpouštění druhým a odpuštění druhých nám, platí, že obě jsou velmi důležitá a na sobě závislá.

Ve své namyšlenosti si však často myslíme, že jsme tak dobří, že vlastně ani nepotřebujeme, aby nám Bůh a druzí odpustili. Pravdou je, že nejdůležitější pro nás je, aby nám Bůh odpustil, že jsme se od něho oddělili, až jsme na něho úplně zapomněli.

Ze všeho nejvíc potřebujeme, aby nám tento zásadní hřích odpustil Bůh a proto také musíme o toto odpuštění prosit. Nestačí však pouze prosit Boha o odpuštění, ale je naprosto nezbytné a potřebné tento hřích proti Bohu napravovat.

Jak se tak děje? Návratem k Bohu naším nitrem, což je duchovní stezka, praktické náboženství, mystika, jóga a buddhismus. Jedině dosažení cíle této stezky – návrat k Bohu – je plným odpuštěním hříchů, spásou, vysvobozením.

I když základním předpokladem všech druhů odpuštění je upřímná lítost nad tím, co jsme učinili, přece zdaleka nestačí k dosažení skutečného odpuštění. Některé hříchy musíme nejprve napravit a teprve jejich náprava zahrnuje i odpuštění jejich následků. Hřích proti Bohu, který spočívá v odloučení se od Něho, je odpuštěn teprve tehdy, je-li napraven plným návratem k němu.

Jiné hříchy, například ty, které nazýváme smrtelné, vyžadují naši nápravu. Prostě přestaneme myslet, cítit a jednat pod jejich vlivem. Pokud se nám očista od nich plně podaří, sice již dále „nehřešíme“, ale zlé síly, které jsme pod jejich vlivem vytvořili, tím nezmizí. Zůstávají jak škoda, kterou jsme jimi způsobili druhým tak naše vlastní – náš zlý osud.

Proto bychom se je měli snažit napravit. Pokud to není proveditelné, činíme tak dobročinností všeho druhu. Ta není záslužná, ale pouze splátkou za naše prohřešky. Podstatné pro dosažení odpuštění je, že litujeme utrpení, které jsme druhým způsobili a také jeho náprava, je-li možná. V každém případě je však prosíme v duchu o odpuštění. Pokud můžeme, prosíme i zevně.

Karma všeho druhu se také vždy rozpouští tím, že ji odžíváme. To je často velmi bolestivé a dlouhé. Proto je dobré dále „nehřešit“, nevytvářet si příští zlý osud, ale naopak odpoutávat se od všeho, co nás poutá do nebožského světa a je pro jeho nebožský stav vždy nakonec zdrojem utrpení.

Zlý osud je výsledkem zlých sil, které vytváříme my sami i druzí svou myslí. Těm je možné čelit vědomým vytvářením sil dobra pomocí myšlenkových procesů lásky a přání všeho dobra všem bytostem. Ani v těchto případech nepropadejme přesvědčení o vlastní dobrotě, kterou zachraňujeme svět. Každá taková myšlenka je jen projevem pýchy, která sama o sobě je smrtelným hříchem.

Zlé síly nejvíc ovládají ty, kteří jsou v jejich moci a sami je vytvářejí. Ti, kteří pečlivě před nimi střeží svou mysl, pěstují lásku a ubírají se stezkou k Bohu, vítězí nad zlem čím více se sil zla dokáží zbavit a rozpustit je. Zlá karma je jen výsledkem působení našich vlastních sil zla, které jsme v minulosti vytvořili. Čím více v současnosti myslíme a cítíme v dobru, tím víc dobrých sil, které brání působení moci sil zla nad námi, vytváříme, tím méně se zlá karma projevuje.

Poslední platí zejména o našem přibližování se Bohu. Čím víc umožňujeme Bohu svou pokorou a odevzdaností, aby v nás vládl, tím méně se může náš zlý osud, karma, projevit. V životě světců a mudrců můžeme dobře pozorovat jev urychlování karmy.

Velké duchovní úsilí působí i na naši karmu, která se rychleji odžívá a také je současně odpouštěna. Jelikož jsme všichni zatíženi karmou různě, i zevní osudy těchto lidí se velmi liší. V mnoha případech v určité míře pomáhají svým žákům rozpouštět jejich karmu a proto často velmi trpí a to tím víc, čím víc žáků je na ně skutečně napojeno. Nenechme se proto tím ve svém úsudku v těchto věcech mýlit. Jestliže někteří mistři mají žáků málo a ještě se jich straní, jedním z důvodů může být právě tento. Tím spíš, že se mistr vděku nedočká ani když jejich kříž nese za ně.

Shrnuto: ač platí vše, co bylo řečeno, nejlepší ochrana proti zlému osudu je usilovně a po celý den prováděná stezka k Bohu. Spása a vysvobození jsou jen pojmy pro plné a naprosté odpuštění všech našich hříchů. Napravit je musíme my sami.