Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ďábel jako protipól Boha neexistuje. Existuje však zlo a jeho nositelé, kteří se tak stávají „ďábly“. Co jiného než ďáblem byl Hitler, Stalin, Pol Pot a jim podobní?

Jako existují ďáblové v těle, existují i odtělené zlé bytosti, které na živé působí svým zlem, a tak je pro svůj prospěch využívají.

V tomto smyslu ďábel mára nejsou vymyšlenými strašáky, ale skutečností. To nejlepší, co si mohou tyto zlu propadlé bytosti přát je, aby lidé věřili, že ďáblové neexistují, že neexistuje ani zlo, protože vše je Bůh, jednota a podobně. Oni nejen existují, ale snaží se nás neustále ve svůj zlý prospěch ovládnout. Například celá nacistická nebo komunistická propaganda má výhradně tento jediný cíl. Jejich velkým pomocníkem je naše nevědomost, ale i zlo, které v sobě sami chováme.

Jaká je obrana proti zlu?

Aby se mohlo zlu čelit, musí se nejprve rozpoznat,odhalit a pak o něm hlasitě mluvit.

Zlo si nemůže nic lepšího přát, než když se o něm neví a nemluví nebo když se dokonce prohlašuje, že neexistuje. Pak nerušeně působí. Proto je tak důležité vědět, co zlo je a v čem spočívá ono samo i jeho moc.

Co je podstata zla, o kterém hovoříme? V prvé řadě naše odloučenost od Boha a následně přitakání zlu ve víře, že nám přinese  osobní prospěch.

Takto zlem, zlým přesvědčením ovládnutá bytost, myslí a cítí ve zlu. Vytváří neustále zlé myšlenky a city: nenávist, nepřátelství, závist, zloba, hněv, pýcha a další podobné výtvory. Jelikož je mysl opravdu a doslova tvořivou mocí, tyto zlé výtvory jsou skutečnými výrony zlé energie, které směřují ke svému uskutečnění v zevním světě.

Zevní zlo je výsledkem zla vnitřního, a to je  opět následkem opuštění Boha. Tak máme tři na sobě nezávislé projevy nebo stupně zla. Jsou to:

1) Ego, bytost, která si není vědoma své pravé podstaty a žije v totožnosti se svým tělem a myslí a omezena na ně. V tomto stavu ztratila vědomí svého spojení s nejvyšší Skutečností. Žije svůj život v oddělenosti od ní neboli se nachází ve stavu nejednoty.

2) Zlo v naší mysli, které spočívá:

a) v přitakání zlu ve víře, že nám prospívá

b) v energetických útvarech, které jsou plné zla, (nenávisti atd.) a které svým zaměřením ovlivňují zevní svět.

3) Zevní zlo, jak je dobře známe v jeho mnoha projevech.

To jsou holá fakta, nevědomí a hlavně zlí lidé toto zlo zpochybňují nejrůznějšími způsoby:

• zlo vlastní neexistuje, vše je Bůh
• relativizují dobro a zlo – jsou si vlastně rovny, v jednotě zlo ani dobro neexistuje. Tím zlo zlehčují a vyvolávají nesprávný dojem, že je jedno, zda jsme z pohledu duchovní etiky dobří či zlí.
• zlo nám bude milosti odpuštěno

Pravda je přesně opačná:

1) Zlo v té podobě, jak bylo popsáno, existuje a nejen existuje, ale má i tak velkou moc, jak mnoho jsme zlu propadli.

2) Zlo je relativní, ale tato relativita mu vůbec nic neubírá na moci nad námi. Komunisté za dobu své existence po celém světě dokázali zavraždit 100 milionů lidí kromě jiných hrozných zločinů.

3) Za zlo, jak bylo popsáno, jsme zodpovědni my sami a předpokládat, že nám bude milostí odpuštěno není oprávněné.  Právě naopak podle karmického zákona nutně vždy sklidíme jeho plody. I milosrdný Ježíš říká: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře,“ – dokud nezaplatíš za spáchané zlo. Nezapomeňme, že zlem v tomto případě nejsou pouze naše zlé skutky. I myšlením ve zlu se dopouštíme provinění, a to mnohem větších než skutky zevními, protože úroveň mysli je zevní úrovni nadřazená. Zlé myšlení vždy plodí i zevní zlo.

Vyznavači nepravé jednoty jsou nepochopitelně přesvědčení, že když do ní vstoupí, že zlo samo od sebe zmizí, protože v jednotě není. Poslední je pravda, ale jednoty s Bohem nedosáhne nikdy nikdo, kdo trpí popsaným zlem. Takže nejprve se jej každý musí duchovním úsilím zbavit a pak teprve může žít v jednotě s Bohem. Dříve ne.

Ono zbavení se zla předpokládá:

1) Rozpuštění ega, které je způsobem existence oddělené od jednoty boží.

2) Rozpuštění „přitakání“ zlu a všech zlých, námi vytvořených a zlem nabitých energií.

3) Zdržení se všech zevních zlých skutků, konaných pod vlivem zla.

Toto vše za nás Bůh ani milost neudělá, ale musíme tak učinit sami byť i s pomocí boží. Ta nám pomáhá zlo v sobě přemáhat, ale rozhodně za nás nerozpustí obrovské množství zlých energií, které jsme vytvořili. Těch se musíme velkým úsilím zbavovat sami jejich rozpouštěním. Znovu zdůrazněme, že se jedná o záležitost ryze energetickou, která má svou stránku kvalitativní i kvantitativní. Ta se řídí přísnou zákonitostí, která se nedá obejít nebo jen tak libovolně zrušit.

Představa, že budeme žít pod vlivem zla v přesvědčení, že je vlastně totéž co dobro a že nám milostí bude vše odpuštěno, až se nám zachce, je úděsným výtvorem samého zla.

Milosti vždy musí předcházet pokání, což není jen upřímná lítost a prosby o odpuštění, ale náprava celé naší bytosti, což není možné jinak než nastoupením duchovní stezky.

Z jógy a mystiky dobře známe, že i velké světce a mudrce postihuje ve značné míře karma, osud, který je jim souzen odžít v tomto vtělení. Proto i oni z tohoto důvodu trpí, i když to není důvod jediný. I u nich je představa naprosté milosti, odpuštění neopodstatněná. Tím víc je tomu u lidí, kteří žijí v egu; což je právě onen „hřích proti Duchu svatému, který nebude odpuštěn“. Pro ego žádná milost neexistuje. Je hříchem, který se neodpouští, ale musí se napravit tím, že ego bude rozpuštěno. Nikoliv milost, ale rozhodný požadavek na jeho rozpuštění, které je možné dosáhnout pouze velkým úsilím, které musí trvat tak dlouho, dokud nezmizí. Přerušit úsilí, dokud ego trvá, znamená zůstat ve stavu ega, bytosti, která se odloučila od Boha, a proto  nežije s ním v jednotě. Jelikož jiná pravá jednota než s Bohem neexistuje, znamená to zůstat v nejednotě. Vůbec mně není jasné, proč člověk, který nečiní kroky ke spojení s Bohem a navíc neustále svou myslí vytváří energetické útvary nabité zlem, jako je nenávist a závist, by měl dostat milost? Nenacházím pro to jediný důvod.

Je dosažení milosti tak snadnou záležitostí, jak se nám snaží někteří lidé namluvit?  Netrvalo i velkým světcům a mudrcům desítky let nepřetržitého a nepředstavitelného úsilí, než ji získali. A když ji získali spočívala v něčem úplně jiném než v prominutí zla, kterému dříve sloužili. Museli se nejdřív tohoto zla zbavit dlouhou praxí a pak teprve přišla milost v podobě uvědomění si vlastní božské podstaty. Pošetilci si ji představují přesně opačně: jako odměnu za svou neochotu rozloučit se svým zlem.

The–marvin@volny.cz dne 5.6.2007 mně poslal své vyjádření k mým textům o zlu a jednotě. Jak je v takových případech běžné, skrývá se zbaběle za anonym. Příspěvek pochází, jak mně sdělil Robík, ze stejného místa, z jakého se vynořilo dílo „Uctívatele R. Mahárišiho“ – 60 stran ohavné žumpy zlých lží a pomluv, které velmi chválil a doporučoval Miloš Tomáš.

Marvin tentokrát zvolil jinou taktiku. Předstírá věcné vyjadřování, ale tón jeho příspěvku je namyšlený a nenávistný. Je útokem vedeným z postoje „jaké nesmysly tvrdím“. Navíc si přidal mnoho z toho, co vůbec netvrdím. Jen mě taková tvrzení podsouvá a pak je ze své „moudrosti“ vyvrací.

Dokonce si nedá ani práci, aby lhal důsledně. Cituje mě: „mysl jedince je součástí mysli kosmické“, aby vzápětí mě káral, že hlásám „nezávislou existenci individuelní mysli“. Každému musí být jasné, že je-li naše mysl částí mysli kosmické, je na ni i závislá a nikoliv nezávislá. Z mého varování, že samotná meditace nás před vládou tvořivých sil nechrání, nevím jak a proč odvozuje, že popírám své tvrzení o nutnosti úsilí až do konce.

Nepopírám a v tom jsem v plné shodě s Ramanou Mahárišim, který jasně říká: „Átmavičára je stezkou od začátku až do konce“. S vásanami je také nutné usilovně pracovat rovněž až do dosažení vysvobození, jak opakovaně Maháriši tvrdí.

Vrcholem nepochopení je marvinova definice átmavičáry: „Átmavičára je nezaujaté pozorování bez vynakládaného úsilí“. Zase jsme u tak oblíbeného tématu neúsilí nebo alespoň jeho zanechání před dosažením. To jsou skutečné rady zla, zlých sil, které se nám snaží zabránit v dosažení cíle nebo dokonce v samotném nastoupení stezky. Proč, je zřejmé. Stezka není nic jiného než jejich bdělé a soustavné ničení.

Átmavičára není neúsilí ani pouze nezaujaté pozorování, ale usilovné a vytrvalé obracení pozornosti na to, co v nás vše pozoruje, ale není ničím z toho, co je pozorováno. Je-li prováděna s patřičným úsilím, nakonec nám svitne poznání Sebe, vědomí Já jsem. Jak je zřejmé, marvin neví, co pravá átmavičára je, proto ji ani nemůže provádět a dosahovat jejího cíle – poznání Sebe.

Pokud jsem své duchovní paměti nazval: „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“, měl jsem na mysli právě toto poznání a nic jiného. Vydal jsem se ve svých čtrnácti letech na stezku Weinfurterové mystiky a upřímně a vytrvale jsem usiloval o poznání Boha. Právě díky svému úsilí a upřímnosti, jsem byl milostí boží přiveden k praxi átmavičáry. Jejím vytrvalým a usilovným prováděním a s pomocí Mahárišiho a Jarky Kočího jsem nakonec dosáhl uvědomění Sebe, své podstaty, vědomí Já jsem. Nic víc tím v názvu pamětí netvrdím a neříkám a již nejméně to, že jsem se stal Bohem jak marvin lže. Zlí lidé vlivem zla ve všem dobrém vidí jen zlo a ze svého zlého stanoviska mají pravdu. Dobro a nejvyšším Dobrem je Bůh sám, je pro ně zlem, včetně těch, kteří si jej v sobě uvědomí. Proto  je nenávidí, pronásledují a pomlouvají.

Výplody marvina jsou výplody zla a nic víc. Mají jediný cíl. Přesvědčit, že zlo není zlé, ale vlastně stejné jako dobro, že není oč usilovat a že nám Bůh stejně vše odpustí, i když o něho nestojíme. Tak nač se vlastně namáhat, že? Přesně to je cílem zla: přesvědčit nás o této své, zlé pravdě a tak nás udržet ve své zlé moci. Tomu, kdo silám zla uvěří, se zlo štědře a hojně odmění: samo sebou, zlem. Zde vůbec neplatí, že nevědomost hříchu nečiní. Je naopak již sama zlem. Naší povinností je dobře a bezpečně vědět, co je dobro a co zlo a chovat se s tím v souladu.