Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Jediný způsob, jak účinně pomoci druhému, je něčeho se zříci v jeho prospěch. Přesně to ti, co vedou druhé po stezce, dělají. Tím se dostáváme k dalšímu pohledu na mistry: obětují se, a to doslova, za nás.

Takovou oběť přinášejí všichni mistři, ale pouze za své pravé žáky, což jsou ti, kteří usilovně pracují na sobě pod jejich vedením.

Takovou oběť přinesl i Ježíš. Nikoliv pouze smrtí na kříži, ale celým svým životem. Přinesl ji nikoliv za všechny křesťany, ale pouze za své žáky.

Tvrzení, že „zemřel za nás všechny“, neodpovídá pravdě, a také proto rozhodně nejsme spaseni. Poznání a spása jsou výsledky nejen pomoci mistra, ale abychom ji mohli přijmout, musíme sami velmi usilovat. Doslova ve shodě s přikázáním lásky k Bohu milovat Boha celou svou bytostí, na prvém místě a stále.

Pomoc, kterou všichni mistři poskytují, pokud meditují s žáky, je stojí čas, síly a často pronásledování ve světě, a vždy zdraví.

Rámakrišna na tuto pomoc žákům, se kterými celé dny pobýval a neustále jim pomáhal, zemřel za strašlivých bolestí v padesáti letech svého života. Pro rakovinu krku nemohl jíst, a proto doslova zemřel hlady. Obětoval se žákům tak plně, že umíral naprosto tělesně vyčerpán a zoufale plakal, že nic nemá, že je žebrák, protože vše rozdal, nebo lépe „se rozdal“ žákům.

Prožíval totéž, co umírající Ježíš na kříži: „Bože, bože, proč jsi mne opustil?“.

Byl si dobře vědom, co činí a proč je nemocen, jak vyplývá ze vzpomínek jeho žáka M v knize „The Gospel of Sri Ramakrishna“. Výroky nalezneme ve zkráceném vydání na straně 514 a 515. Cituji:

Hirananda se ptá mistra: „Prosím, řekněte mně, proč uctívatel Boha (tj. Rámakrišna) trpí?“. Mistr: „Tělo trpí. Rozumíte?“.

M k Hiranandovi: „Tělo trpí pro poučení lidí. Jeho život je příkladem. Přes tak obrovskou bolest, jeho mysl je na 100 % spojena s Bohem“.

Hirananda: „Ano, je to jako ukřižování Krista. Stále však zůstává tajemství: „Proč ze všech lidí trpí takto on?“.

M: Mistr říká: „Je to vůle Boží matky. Projevuje se tak skrze jeho tělo“.

Hirananda: „M říká, že vaše nemoc je pro poučení lidí“.

Mistr: „To je pouze jeho názor. Moje nálada se mění. Myslím, že nemám v každém probouzet duchovní vědomí. V kalijuze jsou lidé tak hříšní. Když probouzím jejich duchovní vědomí, pak musím přijímat břemena jejich hříchů“.

M k Hiranandovi: „Bude probouzet duchovní vědomí lidí jen ve správné době. Když bude hledající připraven, pak probudí jeho duchovní vědomí“. Konec výňatku.

Mimochodem: Rámakrišnovo evangelium je nádherná a úžasná duchovní knížka, která mě doslova duchovně živila v letech před získáním mahárišiovské literatury.

Rámakrišna si dobře uvědomoval příčinu své nemoci a utrpení. Hojně ze své lásky rozdával svou duchovní sílu i nepřipraveným a neočištěným lidem.

Tím se vydával ze své energie. Bible to nazývá „pokládáním svého života za druhé“ a říká „není většího milování druhých než toto“.

Současně tím přejímal „břemena hříchů“ těchto lidí na sebe. Jinými slovy „odpouštěl jim jejich hříchy neboli karmu“.

Hříchy a karma, to jsou množství pokleslé energie, které musí mistr rozpustit, aby přestaly působit zlo a utrpení a žák mohl dosáhnout poznání Sebe. K tomu je potřeba velké opačné, tj. duchovní síly a energie. Té nemá nikdo, ani nejvyšší mistr, nevyčerpatelnou zásobu.

I Ježíš pociťoval oslabení ze svého působení a odcházel „na horu“ – na místo bez lidí, aby tam načerpal novou sílu duchovní praxí pro další působení.

Proto takové mistrovo působení má své meze a jsou-li překročeny, síly zla jej poškodí zevně. Je světem pronásledován a tělo onemocní.

Trvá-li takový stav dlouho, dochází k tělesné smrti mistra. Sokrates je proto otráven, Ramana Maháriši znevažován, a nakonec řadu měsíců trpí krutými bolestmi ze sarkomu paže, na který umírá dlouhé měsíce.

To je daň, kterou v různé míře platí všichni ti, kteří druhým pomáhají. Této dani se nemohou vyhnout ani naši mistři. Zejména provází-li vedení meditací na týdenních seminářích. Ty představují z tohoto pohledu velký nápor.

Malá ukázka, jak vypadá, následuje.

 
Pátý den semináře ve Zlenicích 2014

Ráno se probouzím silně unaven. Tělo je bez energie, bolí, silná únava. Nechce se mi vstávat.

Přece se přemohu a jdu do služby. Musím vynakládat veškerou energii, abych neusnul.

Ve ¾ na 11 opravdu nemohu. Vstávám uprostřed meditace, jdu na pokoj a ulehám. Pouštím si elektrickou dečku, protože je mně stále zima na dolní část těla. Zavírám oči, relaxuji a držím vědomí v těle. Tak chvílemi bdím, chvílemi jsem v jakémsi polospánku.

Myslel jsem, že za půl hodiny vstanu, ale únava mě přemohla. Vzbudil jsem se až k obědu. Šel jsem ven nakrmit přítelkyně kočičky, udělal se Žanynkou malou procházku a zase ulehl. Probudil jsem se až těsně před čtvrtou hodinou, kdy mě přišel navštívit Jindra, Vláďa a jedna z hledajících.

Absolvoval jsem odpolední a večerní program a po osmé hodině jsem opět spal až do rána, ale jako vždy s probouzením asi po každých dvou hodinách. Několik hodin meditačního spánku mě postavilo na nohy.

Průvodními známkami takového vyčerpání, které je vyvoláno poskytováním pomoci druhým na cestě, je trvalá tělesná slabost, únava, ospalost a pocity tělesného chladu zejména v nohách. Trpíme jím více či méně všichni, kteří vedeme meditace. Mladší těla je přirozeně snášejí lépe.

To vše ukazuje na nedostatek životní síly, který je možné řešit hlavně důkladným odpočinkem.

Osvědčuje se: ulehnout do tepla, uvolnit celé tělo a meditovat na sílu pronikající tělo. Poddáváme se ospalosti, ale současně se snažíme neztratit vědomí Já jsem. Není však velkou tragédií, i když při tom usneme. Takový spánek, je-li dostatečně dlouhý, spolehlivě zmírňuje až odstraňuje únavu. Lepší prostředek proti ní neznám.

Není dobré dopustit úplné vyčerpání, ze kterého se pak velmi namáhavě dostáváme. Je vždy lépe přestat dřív, než k němu dojde a obnovovat síly včas, dokud nějaké zbývají. I dobré zotavování vyžaduje určitou sílu, a když není, nejsme schopni ani se soustředit na nabrání nových sil.

I takový Ježíš odcházel „na horu“, když „cítil, že mu ušla síla“. Svým duchovním působením se vyčerpal a odcházel do ústraní se zotavit.

Mistr v těle není nějaký superman a jeho síly nejsou nevyčerpatelné. Vydává svou duchovní energii za druhé a je přirozené, že je někdy velmi unaven. Pokud jej někdy únava, která je výsledkem toho, že pomáhá druhým při meditaci, přemůže a klesne mu hlava, není to známkou jeho pádu ani důvodem k jeho znevažování až odsuzování.

Takový postoj ve vztahu k mistrovu stavu svědčí o jediném: o nepěkné mysli těch, kteří se takto k němu chovají.

I tato nedobrá tvář některých hledajících je v evangeliích ukázána. Ježíš trpí a umírá na kříži, kam jej dovedlo jeho duchovní působení. Dav, který jeho utrpení přihlíží, se mu ještě posmívá: „Pomáhal druhým, ale sobě pomoci nemůže“.

Jak mně jednou řekl V. Vydra: „My jsme na mistry přísní“. Na sebe nikdo přísný být nemusí. On to nepotřebuje, mistr ano.

Podobnou vyčerpaností trpí například i Jindra a sám Jirka. I oni platí tvrdou daň za pomoc druhým. Jejich úděl je možná o malinko lehčí, protože mají mladá těla.

Čím je tělo starší, tím hůře takovou i jinou námahu snáší. Dokud jsem měl mladé tělo, dokázal jsem celý seminář na Morávce táhnout sám – tehdy jsem ještě neměl pomocníky.

Zásadní zkušenost s touto únavou je, že přemáhat ji nepomáhá. Jediná účinná pomoc, když již nemohu dál, je alespoň chvíli spát a to i ve dne. Čím déle, tím lépe.

 
Voda pomáhá

Dobře, ale nikoliv úplně pomáhá od únavy voda. Pohlcuje pokleslé energie, a tak nás zbavuje jejich působení.

Proto je dobré během dne si často oplachovat ruce i obličej a prohrábnout si vlasy mokrou rukou a prsty.

Ve velké míře nás únavy zbaví koupel celého těla nebo sprcha. Je-li to možné, je dobré si opláchnout i vlasy. S koupelí nebo sprchou večer mám dobré zkušenosti. Hned se cítím o 50 % lépe. Nutnost odpočinku se takto plně nahradit nedá.

Obdobné očistné účinky, jak někteří věří, má i plamen, například svíčky. Mnou si nad ním ruce. Zkušenosti s tím nemám.