Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zdroj dechu teprve hledáme, pozorovatelem již jsme a to stále a právě teď neboť pozorovatel je vědomí, naše pravé Já, jehož pozornost je obrácena zevně. Je to právě pozorovatel, naše Já, který hledá zdroj dechu.

Není účinnější a přímější obracet pozornost pozorovatele rovnou na něho nebo hledat, kde pozorovatel vzniká nebo odkud vychází, než si nevšímat samotného pozorovatele, jeho vědomí, a pouze jej používat k hledání zdroje dechu?

Pozorování dechu ve všech případech zastavuje činnost mysli. To je praxe běžná v józe používaná k ovládnutí mysli. Jak říká Patanjali, je-li zamezeno proměnám mysli, její činnosti, pak září pozorovatel.

To je jistě dobré, k dosažení je ale zapotřebí udělat poslední krok a obrátit pozornost přímo na pozorovatele, protože když na něho neobrátíme pozornost, tak si jej nemůžeme uvědomit.

Zdrojem dechu je bez pochyb tvořivá moc Já. Ta ale není vědomím samým, ale pouze jeho mocí. Bez vědomí je nevědomá.

Základ, podstata Já je vědomí Já jsem a nikoliv jeho tvořivá moc.

I zde platí: vědomí Já jsem je prvotní, tvořivá moc Já je druhotná. Jsou jedno, ale rozlišené jedno. Pozornost vědomí ovládá působení jeho moci. Jsou ve vztahu příčiny a následku.

Proto raději mluvím o nejvyšší Skutečnosti. Do tohoto pojmu zařazuji Já – vědomí Já jsem i jeho tvořivou moc, aby bylo zřejmé, že tvoří nedílnou jednotu, ale rozlišenou. Vědomí není totožné se svou tvořivou mocí a tím méně s jejím stvořením. Navíc nejvyšší Skutečnost, Bůh, je i láskou, ale láska není Bůh ve smyslu, Bůh není jen láska.

Nesprávné je obojí: rozdělovat vědomí od jeho tvořivé moci, ale i je mechanicky bez rozlišení považovat za totožné.

Rozdílnost – nikoliv oddělenost vědomí a jeho šakti je patrná i ze skutečnosti, že vědomí je neustále, bez přestávek samovolně vědomé a neměnné, ale tvořivá moc je jak činná, tak i nečinná.

Schopnost uvědomovací neboli vědomí není totéž, co schopnost tvořit. Začátkem tvoření je přivrácení pozornosti vědomí k tvořivé činnosti; ta bez něho neexistuje, vědomí samo o sobě ano.

Uvedené platí i pro zdroj dechu. Nejdříve je zde vědomí, pak zdroj dechu a nakonec vlastní dýchání. Co si uvědomuje dýchání, je prvotní, je zde stále, bez proměn a přerušení, dýchání je druhotné. To, co si uvědomuje dýchání, je vědomí, které je prvotním zdrojem dechu.

Hledat proto zdroj dechu a neobracet pozornost na jeho zdroj, jímž vědomí je, není přímá metoda k uvědomění sebe, protože na sebe – vědomí – neobracíme pozornost vědomí.

Skutečná átmavičára začíná tím, že obracíme pozorující vědomí na samo vědomí v některém z jeho projevů v nás, což je například pozorovatel, vědomí sebe a pocit já. S tím átmavičára začíná a u toho setrvává od začátku až do konce. Podrobně o obměnách átmavičáry pojednávám v knize „Učebnice átmavičáry“.

Hledat zdroj dechu, kterým nejsme a který neznáme a nevěnovat pozornost pozorovateli, kterým stále jsme a který je naším Já, vědomím, jehož pozornost je obrácena zevně, proto v přesném smyslu pojmu není hledáním Já neboli átmavičárou. Tím není řečeno, že nemůžeme na jeho konci své Já objevit. Je to však jedině možné tehdy, když na ně obrátíme svou pozornost. Jinak nikoliv.

Tím, čím ve skutečné átmavičáře začínáme, obracením pozornosti na vědomí se v soustředění na zdroj dechu až končí.

Proto z hlediska dosažení poznání Já je átmavičára, jak ji provádíme – jako soustředění na pozorovatele, metodou přímější než hledání zdroje dechu.

Átmavičára, jak ji učí Ramana Maháriši, používá k nalezení Já nějaký jeho nám známý a proto i snadno uchopitelný projev Já neboli jak Maháriši říká „stopu Já“ a to od samého začátku až do konce.

Při hledání Já pomocí soustředění na hledaný zdroj dechu, který neznáme, soustřeďujeme se vědomím Já na dech, který je ne-já neboli předmět.

Cíl átmavičáry je však přesně opačný: rozlišit to, co se soustřeďuje, což je Já, vědomí, od toho, nač se soustřeďuje. Pravidlo, že to, co se v nás soustřeďuje, je vždy důležitější než to, nač se soustřeďuje, se v tomto postupu neuplatňuje.

Při rozmluvě s přáteli jsem byl poučen, že při hledání zdroje dechu se hledající spojí s šakti, což není přímo Já, vědomí, ale jeho moc. Soustředění na dech, ať je prováděno jakýmkoliv způsobem, vždy utišuje současně mysl, což je účinek velmi žádoucí a pozorování, kde dech vzniká, je vždy pozorováním dechu samotného. Pak opravdu, jak říká Patanjali, pozorovatel jasně září.

Uvědomit si jej i za takto ulehčených podmínek je vždy možné jediným způsobem: obrácením pozornosti na něj, což je Mahárišiho átmavičára.

Hledání zdroje dechu se v tomto pohledu jeví jako způsob hledání Já pro ty, kteří z nějakých důvodů nedělají átmavičáru, jak ji učí Maháriši přímým obracením pozornosti vědomí na samo vědomí.

Na stezce, ve které používáme soustředění na dech, pracujeme se starým známým pravidlem, že pozorovaný dech se zpomaluje a slábne.

Zpomalení dechu, jak zní další základní jógická poučka, vede k zpomalení až zastavení činnosti mysli, protože dech i mysl mají společný zdroj. Zdroj dechu je i zdrojem mysli, protože mysl i dech jsou jen rozlišené projevy jediné síly vědomí Já.

Když na této stezce pokročíme, soustředění na dech zpomalí jak sám dech tak i pohyb mysli a v následném utišení je vědomí lépe rozeznatelné.

Znovu zopakujme: i při dosažení tohoto stavu je objevení Já, které je jeho uvědomění vědomím, možné jediným způsobem: když k němu přivrátíme pozornost Já, vědomí.

Jediný možný způsob poznání Já je namířením pozornosti vědomí na ně samé a tak si tímto vědomím uvědomit vědomí Sebe.