O silách
Jiří Vacek
Síla je sama o sobě neutrální. To, čím ji nasytíme a jak ji používáme, teprve z ní dělá dobrou nebo zlou, spásnou nebo nespásnou.
Síla je opojná svou mocí a kdo nerozumí její podstatě a zákonitosti, kterou se řídí a je pod vlivem zla a ega, snadno tomuto opojení k obrovské škodě své i druhých podlehne. Proto se také plným právem radí, abychom například nepěstovali zázračné síly.
Síly mají sloužit nám, našemu pravému Já a Bohu a nikoliv egu a jeho zlým sklonům.
Síla bez lásky nás snadno svede k přesvědčení, že je zákonem, který vše ospravedlňuje. Pravda je, že každá síla, každé použití síly vždy se řídí zákonem příčiny a následku. Ten platí pro každé její použití a zejména zneužití. Čím větší síla, tím jsou vždy i větší následky jejího použití.
Proto platí, že čím je zlo a ego v nás silnější, tím víc škody způsobí sobě i druhým. Nedejme se mýlit tím, že se často zdánlivě dlouho nic neděje a zlo vítězí. Tím horší je pak jeho pád a utrpení.
Z pozorování usuzuji, že malé zlo často sklízí své plody velmi rychle. Velké zlo zůstává nepotrestáno jen proto, aby trest za ně byl po odtělení tím bolestnější.
Proto si dobře pamatujme:
Síla, moc, nejsou zákon. Moc sama o sobě neospravedlňuje skutky její silou konané. Zodpovědnosti za své skutky a za jejich následky, ať je činíme myslí nebo tělem, se nikdo nikdy nezbaví a ani zbavit nemůže.
Samo toto přesvědčení, které vede k nezodpovědnému vynakládání a uplatňování moci, nás staví na stezku zla a nikoliv dobra.
Jakékoliv získávání síly, pokud není provázeno důkladnou očistou od všeho zlého, trvalým rozlišováním a ovládáním mysli, proto každému škodí. Posiluje naše ego a současně si vytváříme zlou karmu, protože za těchto podmínek vynakládáme sílu vždy nesprávně nebo dokonce pod vlivem zla.
To platí všeobecně, ale zvláště v tak zvaných bojových uměních a nejvíc na stezce síly k Bohu. S tím úzce souvisí ono známé: „V tvé slabosti se Má (boží) moc dokonává“. Dokud jsme silní a mocní, spoléháme na svou moc a sílu a nikoliv na Boha. Propadáme pýše a nepěstujeme pokoru, která pýchu vylučuje. Proto se také plně Bohu nemůžeme odevzdat a Bůh v nás nemůže bez překážek působit.
Zlem není naše slabost, ale jakákoliv síla, která není plně ovládána čistou a dobře rozlišující myslí. Lehkomyslné zneužívání síly je ve svých následcích vždy velkým neštěstím a to na prvém místě pro jejího nositele.
Každý, kdo získal nebo mu byla svěřena moc, dostává s ní i obrovskou zodpovědnost za její použití a využití. Zda ji použije sobecky pro sebe nebo pro dobro všech, zda v dobru nebo ve zlu a hlavně zda jím používaná moc směřuje k Bohu nebo od něho.
Vladaři jsou skutečně panovníky z milosti boží, což však naprosto neznamená, že tuto moc mohou používat libovolně a dokonce zneužívat. Uvedené samozřejmě platí pro všechny druhy vlád, ať jsou demokratické nebo totalitní.
Platí: čím víc kdo shromáždil moci, tím větší má v jejím uplatňování zodpovědnost a také bude přísněji posuzován, jak s ní naložil.
To platí nejen o moci zevní, ale mnohem víc o moci duševní a duchovní. Falešní proroci, kteří ovládají velké davy věřících, kteří učí pýše vyvolenosti a na jejím základě nepřátelství k těm nevyvoleným, jsou obrovským neštěstím lidstva, ať to jsou nacisté, fašisté, komunisté, papežové či proroci zla.
Dokud lidstvo toto spojení zla a moci neprohlédne, nemá naději na nic lepšího než to, o čem vypráví dějiny a co dnes prožíváme všude kolem sebe.
Nic zevního proměnu světa v lepší nepřinese ani přinést nemůže, než vymýcení zla nenávisti a dalších zel v naší mysli. Jelikož to musí dosáhnout každý v sobě a nikdo jiný to za něho učinit nemůže, hromadnou spásu ani podstatné zlepšení světa není reálné očekávat.
Spása je a vždy bude záležitostí jedince. Právě ti, kteří ji dosáhnou v sobě, prospějí zejména světu nejvíc, jak je možné již tím, že existují.