O sebevraždě
Jiří Vacek
Doslechl jsem se, že některým hledajícím chybí mé vyjádření k sebevraždě jednoho z našich souputníků.
Nevím proč. Filip byl nevyváženým žákem, měl duševní obtíže dlouho před tím, než se k nám připojil. Dokonce se jednou přímo odhlásil od meditací s námi v našem bytě a zřejmě i přestal s naší praxí. Pak se opět na stezku vrátil. V takových případech nikoho zpět na meditace v našem bytě neberu. Je mnoho lepších, kteří by rádi chodili a nemohou pro nedostatek místa.
Jóga není léčebná metoda, i když pomáhá i při duševních poruchách. Pokud jsou fyziologické podstaty, tak tam je její vliv velmi malý. Jako nám nenaroste nový prst, když si jej uřízneme, jen proto, že cvičíme jógu, tak nelze očekávat od jógy výrazné zlepšení duševního života, jsou-li jeho poruchy dány fyziologicky neboli skutečným poškozením mozku a jeho činností.
Pokud někdo spáchá sebevraždu pod vlivem silných záporných citů, pak je zřejmé, že nezvládl základní požadavek jógy, jímž je ovládání mysli. Jeho duševní stav může být navíc zhoršen nesprávným prováděním vnitřní pránájámy, když nerozpouští uvolněné negace.
Za tento stav není zodpovědná jóga ani učitel. Navíc na toto nebezpečí z nesprávně prováděné očisty neustále upozorňujeme. K sebevraždě sahá i mnoho křesťanů atd. My vedeme žáky k odevzdanosti, ale nikoliv stezkou odevzdanosti. Ta je možná, pokud žáci bydlí trvale pohromadě s mistrem a jsou opravdu mu odevzdáni, což zahrnuje i poslušnost. V tomto případě by bylo možno mluvit o určité zodpovědnosti mistra, ale to náš případ není.
Každý člen našeho společenství má naprostou svobodu, ale jak zdůrazňujeme i zodpovědnost za sebe. My zodpovídáme za správnost nauky, oni za její správné provádění.
Pokud někdo nezodpovědně nerozpouští negace vybuzené duchovním úsilím a nechává se s nimi ovládat, je to jeho chyba a nese za její následky plnou zodpovědnost.
Všichni duchovní mistři sebevraždu odsuzují, protože nic neřeší – karmě z utrpení nelze utéci zabitím těla. Trvá dál a vybíjí se zcela zákonitě. Navíc v případech hledajících, jako byl Filipův, se s ní připravují o jedinou možnost, jak karmu a tím i utrpení skutečně rozpouštět pomocí praxe spásné nauky za pomoci mistra a společenství. Tato možnost patrně na dlouhou dobu se v těchto případech ztrácí.
Zdůrazněme, že přes uvedené zakolísání nikdo Filipovi nebránil chodit do klubu a zúčastňovat se našich meditací.
Jen jeden duchovní učitel sebevraždu připouští, ale s podmínkou, že „žák viděl Boha“. Je jím Rámakrišna. Potíž je, jak ono „vidění Boha“ chápat. Samotná vize Boha ve tvaru podle mého názoru nestačí. Musí jít nejméně o uvědomění Já jsem, ale ani to nezaručuje, že se nezrodíme znovu v nebožském světě s jeho utrpením, pokud nejsou rozpuštěny vásany, které do něho směřují a také nevybitá karma.
Závěr je zřejmý pro každého, kdo zná dobře nauku.
Je nezbytné ovládat mysl tak, jak neustále učíme a zejména se neztotožňovat s negativními city, nepřijímat je za své a nejednat pod jejich působením. Jak se zanedbávání takové kázně nevyplácí, dokazuje kromě jiného, právě tento případ.
Jak to přesně s Filipem bylo, nevím. Nedodržení nauky je však zřejmé. Vinit v takových případech jógu či mistra, je neodůvodněné a nesprávné. Pro nepřátele jógy je samozřejmě dobrou příležitostí ke zlé kritice.
Toto vše je dobře známé a měl by to každý dobře znát. Proto opravdu nevím, proč někomu chybí mé vyjádření.
Když víme, co dělat a také to děláme, je každé čeření mysli nejen zbytečné, ale i škodlivé.
To, co bylo řečeno o sebevraždě, platí přiměřeně i o eutanazii. Pokud je možné i za působení nevyléčitelné nemoci alespoň poněkud duchovně usilovat, měla by se tato možnost využít. Použití prostředků tišících bolest je plně oprávněno. Pouhé snášení bolesti a utrpení není nic duchovního.
Samo utrpení, ač není dobré, není zlem, ale následným působením zla, kterého se dopouštíme. Nelze se jej proto zbavit jeho odstraňováním, ale jedině tak, že přestaneme vytvářet příčiny, jejichž je následkem.
Pokud se pouze zaměříme na odstraňování samotného utrpení a bolesti a necháme jeho příčiny nedotčeny, ty působí dál a zlepšení se nemůžeme dočkat.
Základní a hlavní příčinou utrpení je nepochybně opuštění Boha. Kdo nechce trpět, má jedinou možnost: vrátit se k Bohu. Jiná možnost není a takové pokusy jsou jen ztrátou sil a času, které pak chybí tam, kde jsou nejvíc třeba: na cestě k Bohu.
Vedení mistrem znamená přijímání zejména jeho duchovní pomoci. Rozhodně nezahrnuje přenesení naší vlastní zodpovědnosti za nás na mistra.
Zejména tehdy ne, když sice „máme mistra“, ale děláme si dál, co chceme my sami a nikoliv to, co učí mistr. Poslední případ je velmi častý.
Všichni jednou toto hmotné tělo opustíme. Pro tento odchod ze světa platí tyto zásadní pravdy:
1) Život po smrti pokračuje dál.
2) V životě po smrti můžeme očekávat pouze to, co jsme si svým jednáním a hlavně myšlením a cítěním v životě před smrtí připravili. Věřit v posmrtný ráj, když jsme za života vytvářeli peklo, jen proto, že patříme ke skupině, která se považuje za od Boha vyvolenou, je jen trik ega, který nám zastírá pravdu takovou, jaká je.
Dobře o sebevraždě píše Ole Nydahl na str. 114 své knihy „O smrti a znovuzrození“. Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Všichni nikoliv zemřeme, ale zemře naše tělo, a proto poučení o tom, jak správně zemřít, je velmi cenné.