O prospěšnosti správného myšlení
Jiří Vacek
Z poznatku, že dobré i zlé, pravdivé i nepravdivé myšlenky, mají stejnou sílu, i když rozdílné účinky, vyplývá požadavek o nutnosti správného myšlení. Nesprávné myšlení a víra v jeho závěry je pro náš osud zevní i duchovní skutečně katastrofální. Neměli bychom samozřejmě pouze věřit, ale hlavně znát. Právě poslední vyžaduje správně myslet.
Prvou podmínkou správného myšlení není znalost logiky, nauky o správném myšlení. I přísně logické myšlení vede k nesprávným závěrům, jestliže vychází z nesprávných předpokladů.
Snadno nahlédneme, že pro hledající je tímto základem duchovní nauka a její uplatnění na náš celý život, jak zevní, tak i vnitřní. Tím základem, na kterém máme vždy stavět je předpoklad existence jsoucna, které nás přesahuje, a které je duchovní, neměnné a věčné. Obecný název pro ně je Bůh. Naše myšlení, má-li být správné, musí vždy vycházet z předpokladu jeho existence. Není-li tomu tak, nemá pravdivý základ, a proto jsou chybné i jeho závěry.
Dalším hlediskem je hledisko etiky, dobra a zla, chceme-li lásky k bližním i k sobě, přesvědčení, že zlo plodí zlo a dobro dobro. Řečeno jinak: pevná víra, že se dobro vyplácí stejně jako se zlo nevyplácí.
Tam, kde nejsou splněny oba tyto základní předpoklady a hlavně velmi přísně dodržovány, nastává zatmění rozumu, a správné myšlení a z něho vyplývající jednání je zásadně nemožné prostě proto, že vychází ze zcela nesprávných předpokladů. O správnosti našeho myšlení z tohoto pohledu nerozhoduje chytrost, inteligence, logické myšlení ani školní vzdělání. Nic z toho bez Boha a dobra není nakonec platné. Proto se lidé, kteří nevěří v Boha ani v dobro a myslí si, že se zlo vyplácí, vždy nakonec mýlí. I když se zdá, že jim dlouho vše vychází a prochází, nakonec si přivodí jen utrpení. Pokud se tak nestane za jejich života, tím hůř pro ně, protože plody své nevědomosti a zla sklidí až po odchodu z těla.
Dalším předpokladem je láska k pravdě jako taková, ať se nám líbí či nikoliv. V tom ohledu se proti ní mnoho a často proviňujeme všichni, když až příliš věříme nekriticky něčemu jen proto, že se jedná o něco, co je nám milé a co máme rádi jedno, zda se jedná o osoby, organizace či záležitosti. Takové city jsou pro správné myšlení nesmírně nebezpečné. Naším prospěchem je vždy pravda jakkoliv nemilosrdná a pro naši citovou předpojatost nepřijatelná. Měly bychom se vždy proto rozhodnout na podkladě skutečností a nikoliv citů, a to až po pečlivém zjištění a zvážení všech pro a proti.
Bohužel, skutečnost je naprosto jiná, až příliš jsme náchylní k ukvapeným závěrům bez důkladného seznámení s posuzovanou záležitostí a navíc pod vlivem citového zaujetí. Tím velmi škodíme druhým, ale i sobě. Uvedené platí i v případech, které se nás bezprostředně netýkají.
Měli bychom se proto varovat soudů, ve kterých nemáme dostatek údajů a samozřejmě i těch, které nemáme možnost si ověřit a nebo naše znalosti nejsou na takové úrovni, abychom správného soudu byli vůbec schopni.
Nejvíc se mýlí právě lidé, kteří tyto základní podmínky nedodržují a nesplňují. Nejhorší jsou v tomto směru polovzdělanci nebo lépe nevzdělanci. Někde si něco přečtou a na základě tohoto zjednodušeného poučení se bez hlubšího studia domnívají, že celé záležitosti plně rozumějí, a že se nemýlí. Případný spor vezmou nikoliv jako pokus dobrat se pravdy, ale jako záležitost své pověsti. Nejde jim o pravdu, ale o sebe, aby oni měli pravdu a vyhráli za každou cenu. Poznáme je snadno, protože nejsou schopni věcného zdůvodnění svého názoru a odpovídají zlobou, urážkami a obecnými výroky, které právě proto, že jsou obecné a ne určité, není možno vyvrátit, ale pouze popřít. Mají v oblibě rčení typu: „potrefená husa se ozvala, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“ a další jim podobná. Slušný člověk je nepoužívá, protože si je vědom jejich nesmyslnosti a neprůkaznosti. Účastníci rozmluv tohoto typu také často druhým podsouvají své vlastní nedobré úmysly. Protože soudí druhé podle sebe, vidí za každým jiným než svým názorem útok na sebe a nepřátelství vůči sobě. Nejsou schopni pochopit, že některým lidem jde opravdu o vyjasnění názorů a dobrat se pravdy. Proto tvrdí, co ani vědět nemohou, totiž, co si ten druhý myslí, jaké má pohnutky a podobně.
Těmito způsoby jen zastírají nedostatek vlastních věcných důvodů a odvádějí proto pozornost od svých nedostatků a spor do úplně jiné, citově zabarvené roviny. Nejde již o pravdu, ale o to, kdo z koho. Zapomínají při tom, nebo dokonce vůbec nechápou, že tam, kde jde o pravdu nebo o lež, nejde o výhru, o prestiž, ale o ně samé, o jejich dobro. Platí totiž, že tak jako pravda osvobozuje, tak nepravda zotročuje. Tam, kde dočasně vítězí lež nad pravdou, nejsou nikdy vítězové, ale vždy jen otroci lži.
Mysl je tvořivá síla a když myslíme či cítíme, vždy tvoříme svůj osud, který je zákonitě s naším myšlením v souladu. Kdo chce ovládat svůj osud, musí ovládat na prvém místě svou mysl, své myšlení, cítění i představování. To je možné pouze při splnění základního předpokladu, a tím je neztotožňování se se svou myslí, se svými myšlenkami, city a představami. Jinými slovy, nesmíme dopustit, aby výtvory naší mysli pohltily naše vědomí a unášely je tam, kam směřují. K tomu vede jediná opravdu účinná metoda, a tou je důsledné spočívání v sebe si vědomém, vše pozorujícím vědomí, které si je vědomo, že není ničím, co pozoruje a nenechá se v ničem pozorovaném pohltit do nevědomosti o sobě. Jinými slovy, nesmíme ztrácet vědomí, že jsme vědomí a ztotožňovat Sebe, vědomí s čímkoliv, co vědomí není.