O pozornosti vědomí
Jiří Vacek
Ať se soustřeďujeme na předměty světa, nebo na vlastní existenci, vždy je to jen jedno jediné vědomí Já jsem, které se takto uvědomuje.
Mezi uvědomováním předmětů světa a vlastního bytí je však jeden zásadní rozdíl.
Při uvědomování předmětů vychází pozornost uvědomujícího vědomí z nás k předmětům světa. Při uvědomování naší vlastní existence, pozornost téhož uvědomujícího vědomí směřuje vždy na nás samé neboli opačným směrem než při uvědomování sebe neboli našeho vědomí, kterým si své bytí uvědomujeme.
Jedno a totéž vlastní vědomí si vždy něco uvědomuje včetně sebe, ale co se liší, je směr pozornosti našeho vědomí.
Uvědomování sebe není zásadně možné bez obrácení pozornosti na nás samé.
Je-li docíleno, pak jedno jediné vědomí si uvědomuje sama sebe, že JE.
Vždy však platí, že nejprve musím být, abych si mohl být čehokoliv vědom.
Naše vlastní vědomí našeho bytí je tak základem uvědomování si světa a jeho předmětů a bytostí. Bez něho nic neexistuje.
Soustředíme-li se na uvědomování vlastní existence, prožíváme tak základ naší bytosti, naše pravé Já, átman, Krista v nás.
Jelikož každý ví ze své vlastní zkušenosti, že existuje, kdykoliv si jasně uvědomuje svou existenci, zažívá své pravé Já, átman, Krista, prostě naši božskou podstatu.
V dalším průběhu stezky poznání se pak s tímto vědomím sama sebe pracuje. Je ustalováno, posilováno, a prostorově rozšiřováno.
Jelikož naše vědomí Já jsem je stejné podstaty jako božské vědomí Já jsem, jak prohlašuje Ježíš ve svém výroku „Otec a Já jedno jsme“, objevujeme tak sebe ve spojení Otce a jejich „Jednotu“.