Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ramana Maháriši učí, že átmavičára je stezka poznání Sebe od začátku až do konce. Její podstatou je trvalé obracení pozornosti na naše pravé Já neboli na nás samé.

Sádhu Óm ve svém pojednání tuto pravdu učí, rozvádí a neustále zdůrazňuje neboli učí poučku Ramany Mahárišiho o důležitosti átmavičáry. Právě toto je hlavní důvod, proč tento spisek překládáme a zveřejňujeme: abychom poskytli hledajícím cenná poučení o praxi stezky poznání. Jelikož Sádhu Óm byl přímým žákem Ramany Mahárišiho, tím jsou jeho poučení cennější.

Sádhu Óm správně rozlišuje předmětnou meditaci od átmavičáry, když chápe jakoukoliv jógickou meditaci jako vědomé soustředění pozorností na zvolený cíl. Jógická meditace není „přemýšlení“ o něčem, ale soustředění pozornosti vědomí na vybraný cíl a to bez myšlení.

Proto pro každou jógickou a obecně mystickou meditaci vždy platí: nemedituje mysl, ale meditujeme řízením pozornosti vědomí ke zvolenému předmětu. Mysl naopak má být v průběhu meditace co nejvíc tichá a nečinná bez myšlenek a představ.

Předmětem soustředění může být libovolný předmět. Podle toho můžeme meditaci rozdělit na:

1) Předmětnou.

2) Na Sama Sebe, na naše pravé Já, což je átmavičára.

Předmětná meditace se soustřeďuje na něco mimo nás ve smyslu mimo naše vědomí. Její cíl, i když je jím sám Bůh, leží mimo nás, vědomí Já, kterým jsme. Átmavičára obrací pozornost vědomí na Sama sebe a proto přináší poznání našeho pravého Já, které nám dal Bůh, když nás stvořil. Átmavičára nevytváří dvojnost, ale jednotu, byť i ve stvoření rozlišenou.

Není pochyb o tom, že stezka átmavičáry je vyšší a účinnější metodou poznání Pravdy než všechny druhy předmětné meditace včetně té na Boha, který je chápán jako dvojnost nás a Boha.

Na druhé straně to neznamená, že jakákoliv předmětná meditace je zcela nesprávná a neúčinná. Kdo se necítí povolán na stezku átmavičáry, ať provádí předmětnou meditaci a zejména tu na Boha a určitě se tím Bohu přiblíží. Rozhodně jeho úsilí nepřijde nazmar.

Hlásím se mezi žáky Ramany Mahárišiho a chovám k němu velkou úctu a lásku od svých patnácti let a vysoce oceňuji jeho duchovní přínos pro celé lidstvo.

Nicméně i on sám zdůrazňoval, že ani on ani jiný pravý mistr není tělem, ale vědomím Já a proto je jen jeden mistr a to Já jsem. Zdůrazňovat proto výjimečnost a dokonce jedinečnost jeho osoby a povyšovat jej nad jiné mistry a spasitele je zcela nesprávné. Tuto nesprávnou představu vyvolenosti si pak přisvojují i žáci mistra a tím přispívají k vytváření povýšenosti nad druhými, kteří nejsou „vyvolení“ a jako jediní spaseni.

Ramana Maháriši nikdy nic takového neučil, ale vždy zdůrazňoval jednotu a rovnost ve vědomí Já jsem. Měli bychom se proto jeho názoru držet a nepěstovat kult jakékoliv vyvolenosti ani mistra ani jeho žáků a tím i „zatracenosti“ těch, kteří „nejsou s námi“.

Jedna faktická poznámka. Ramana Maháriši nerozdával na počkání mantry, ale určitě jednu mantru nejen udělil, ale dokonce ji sám vytvořil. Tato mantra zní: „Óm namo Bhagavate Šri Ramanaja“. Udělil ji své uctívatelce Kámakši, aby jí stále zpívala.

Potvrzení nalezneme v obrazové knize o Ramanu Mahárišim, kterou vydal sám Ramanašram. Česky ji vydal Avatar s názvem „Šrí Ramana Maháriši, život velkého mudrce z Arunáčaly v obrazech“ v roce 1997, str. 97.

Zdůvodnění typu: „nikdy nic nedělal“ nebo „nikdy se nestalo“, jsou vždy velmi nejistá, až opovážlivá. Slepě jim věřit není dobré.

Jistě některé okrajové názory Sádhu Óma mohou být diskutabilní, ale ústřední téma: neustále věnovat za všech okolností pozornost našemu Já je správné a proto je důležité z hlediska našeho snažení pojednání důkladně prostudovat a vzít si z něho poučení pro vlastní praxi.