O podstatě světa
Jiří Vacek
Tento svět je výtvorem božské tvořivé síly, energie. Ta má svůj klidový základ v neprojevu. Působením popudu k tvoření, který vychází z neprojevené inteligence Boha, se tato síla dává do pohybu. Tak vzniká vše projevené.
Není to tak, že by Bůh svou silou tvořil z něčeho, ale tvoří pohybem části své tvořivé moci. Veškerý projev je jen pohybem, činností části tvořivé moci a trvá pouze tak dlouho, dokud je síla činná.
Stvoření se děje stále, což znamená, že projev je stále vytvářen činností této síly a není, opět zdůrazněme, ničím jiným než touto silou, energií v činnosti. Když tato činnost ustane, projev mizí. Síla, která jej vytvořila, se vrací do neprojevu, odkud vycházela.
Ač svět tvoří jedna jediná síla, je rozlišená do mnoha tvarů, předmětů i těl bytostí.
Veškerý projev také neexistuje někde mimo neprojev, ale nachází se vždy v něm a víc: tvoří s ním nedílnou jednotu.
Tato jednota existuje jako spojení všepronikajícího základu, jímž je vědomí Já jsem a hmotného utváření, které je rozlišenou tvořivou mocí v činnosti.
Projev vždy existuje pouze v neprojevu a je mezi nimi příčinný vztah: vědomí, neprojev je prvotní, projev je druhotný. Vědomí je Skutečnost absolutní, projev je Skutečnost relativní, podmíněná vědomím.
Nevědomý člověk, který odpadl od Boha, si vědomí Já jsem, které tvoří nerozdělitelnou jednotu se vším projeveným, neuvědomuje. A proto si myslí, že Bůh je buď někde daleko, mimo svět, nebo v jeho existenci nevěří. Tak vzniká omyl objektivní, na ničem nezávislé existence světa.
S touto nevědomostí je těsně spojeno nepochopení, co vědomí je. Vědomí je noumenon, absolutno, Bůh. Je principem uvědomovacím. Jím si uvědomujeme existenci vlastní i světa tvarů.
Dokud Boha, vědomí nepoznáváme, a zde poznávání je přímé uvědomování si vědomím, tak jeho působení ve svém životě nevnímáme. Jelikož odpadnutím od Boha jsme ztratili schopnost si jej uvědomovat, tak se k němu ani nemůžeme obracet a vědomě z něho čerpat.
Náš prvotní svět byl světem božským, biblický ráj v plném smyslu slova. I nás Bůh stvořil božské. Obdařil nás také svobodnou vůlí a její používání člověkem také umožnilo oddělit se od vědomého spojení s Bohem. Se ztrátou spojení s Bohem člověk ztratili svůj božský svět a zrodil se ve světě nebožském, kde nežije božsky, ale střídavě pod vlivem dobrých a zlých sil.
Zdůrazněme: ač veškerý projev je částí Boha, ne všechny bytosti a světy jsou božské. Projev jako celek je souhrnem světů od nebeských až po pekelné, což platí i o jeho obyvatelích.
Jestliže veškerý projev je spojením neprojevu s projevem, vědomí se stvořenými tvary, platí tato pravda zvlášť i pro každý tvar i bytost.
I člověk je spojením, vazbou vědomí a osobnosti, tvořené tělem a myslí. To platí vždy: v člověku je stále přítomen Duch boží, vědomí Já jsem. Ne však vždy je toto spojení vědomé, ne vždy si je člověk toho božského vědom. Naopak ve stavu pádu je tak ponořen do projevu, že jej považuje za jedinou skutečnost a sám se ztotožňuje s tělem a s myslí.
Správné pochopení, co svět je, vychází z této pravdy: jeho tvarová část je rozlišenou božskou silou neboli energií, která se řídí jasnou zákonitostí, ta je pro celý projev jednotná.
Veškeré dění ve světě i svět sám je energetickou záležitostí a řídí se zákony platnými pro energii, což platí i pro hmotu. Kosmická mysl, což je souhrnný název pro božskou tvořivou moc a inteligenci, vytváří svět i jeho bytosti. Ty nejsou nečinné nebo pouhými předměty působení této síly, ale jsou plně účastny na vytváření osudu svého i světa.
Děje se tak jejich činnostmi zevními, ale hlavně tvořivou činností jejich mysli. Ta je součástí mysli kosmické a je činná obdobně jako mysl kosmická. Její moc a rozsah působení je samozřejmě omezen, ale o svém osudu rozhoduje plně. Nikoliv tak, že by byla všemocná, ale podle zákona příčiny a následku. Z jeho působnosti není nic a nikdo vyjmut. Ani nejsilnější mysl neovlivní jeho působení tak, aby zlé výtvory mysli přinášely dobro nebo síly směřující do světa vytvořily rajský svět.
Každá vědomá bytost vytváří zejména pozorností svého vědomí a výtvory své mysli příčiny, které přinášejí následky, které se uskutečňují v zevním světě.
Neděje se tak hned, ale s časoprostorovou prodlevou a úměrně síle a zaměření vytvořených příčin. V tomto smyslu má také každý přesně to, co si sám v minulosti svou tvořivou činností vytvořil a co si také spravedlivě zaslouží. Pokud jsme se odloučili od Boha, vytvořili jsme příčinu, jejímž následkem bylo vyloučení z božského světa a zrod v našem nebožském, a proto i zlém a nespravedlivém světě. V něm Bůh nevládne, protože je světem bytostí odpadlých od Boha. Proto také všechny myšlenky typu „proč Bůh trpí ve světě zlo,“ jsou nemístné. Zlo ve světě je výtvorem bytostí odpadlých od Boha a nikoliv z Boha.
Chceme-li svět lepší, božský, musíme nejprve vytvořit takové příčiny, aby nás jejich následky vrátily k Bohu a tím i do božského světa.
Dobře si pamatujme: božský svět, ráj, je možný pouze tam, kde je Bůh. Proto nelze vybudovat ráj na zemi bez Boha. Za každým takovým pokusem je jen nevědomost a je předem určen k nezdaru, právě proto, že nepočítá s Bohem.
Cíl našeho snažení je proto jasný. Je jím na prvém místě Bůh a obnova našeho vědomého spojení s ním, a to s využitím zákonů, které projevu vládnou. Jen úsilí, které je uznává, zachovává a využívá, může přinést rychlé a dobré výsledky. Jinak maříme jen čas a své síly.
Z energetické podstaty světa vyplývá jeden poznatek, který je pro nás nesmírně důležitý: nejvyšší a nejmocnější silou je Bůh sám a jeho tvořivá moc. Proto se máme vždy o jeho sílu vědomě opírat a čerpat ji z něho.
Bylo by obrovskou chybou předpokládat, že na vše stačíme sami, nebo si myslet, že jsme všemocní jako Bůh. Tato cesta vede doslova do pekel, do úrovní, kde nevládne Bůh a jeho dobro, ale jen zlo.
Ze skutečnosti, že vše, co se ve světě děje, se děje v souladu s danou zákonitostí světa, vyplývá další poučení: něco jako náhoda ať v podobě štěstí nebo neštěstí neexistuje. Vše je jen výsledkem sil, které jsme my sami, jedno zde vědomě nebo nevědomě, uvedli v činnost. A pamatujme stále na jedno zásadní pravidlo – v oblasti sil, což je hlavně naše mysl, zmýlená platí. Síly nerozlišují. Jsme to my, kdo je musíme používat s moudrým rozlišováním. Nevědomost nás za špatné používání sil neomlouvá, ale naopak trestá. Vědět je povinnost.