O omezení ega
Jiří Vacek
Vnímat své tělo a uvědomovat si své myšlenky a city není ego. To vzniká tehdy, když se s vnímaným tělem a výtvory naší mysli ztotožňujeme tak, jako bychom byli jimi.
Toto ztotožňování trvá tak dlouho a neustále se opakuje, že se stalo trvalým zvykem a samovolnou činností. Vytváření ega ztotožňováním vědomí s ne-já se tak stalo skutečně působící silou, která se tím víc posiluje, čím víc a častěji ke ztotožnění dochází.
Každé jednotlivé ztotožnění s tělem a s myslí je současně vždy i vytvořením energie a síly, které mají sklon se stále znovu a znovu uskutečňovat jako ego. Tak vzniká naše nepravé Já.
Každé ego je nejen ztotožněním s tím, co nejsme, ale současně i omezením na ně. Pravé Já, na rozdíl od nepravého, je nestvořené a současně i neomezené a proto i svobodné.
Při rozpouštění ega je proto nezbytné věnovat pozornost i této složce ega. Naše pravé Já je všude a ve všem a proto není omezené na určité místo v těle. To, že na počátku života v Já je cítíme na určitém místě v těle, neznamená, že je na toto místo omezeno. To, co je omezuje, je naše nevědomost.
Navíc samo umístění Já ve vztahu ke světu do těla je chybné.
Svět se nachází ve vědomí, které je základem jeho existence a nikoliv vědomí ve světě. Náš svět je obsahem vědomí a nikoliv opačně.
Jelikož je vědomí všude a ve všem, je projeveno i v našem těle a mysli, ale to není totéž, jako by vědomí bylo ve světě. Svět vnímáme s pomocí smyslů, které jsou v těle, což vytváří dojem, že vědomí je v nás a nikoliv jinde. I to je dílem naší nevědomosti.
Vyšší stupeň uvědomování světa je proto ten, ve kterém je svět uvědomován v nás, v našem vědomí jako jeho obsah. Pozorování světa z těla trvá dál a zabezpečuje běžný život ve světě, ale konečná pravda je výš: svět včetně našeho těla, které je jeho součástí, je obsahem neomezeného vědomí, které je základem jeho existence.
Úplné rozpuštění ega zahrnuje:
1) Rozpuštění naší totožnosti s tělem a s myslí, což vyžaduje i rozpuštění síly, která nás nutí se s tělem a s myslí samovolně ztotožňovat.
2) Rozpuštění nevědomosti, že naše Já je omezeno na nějaké místo v našem těle a dosažení poznání, že Já je všude a ve všem ve světě včetně nás.
3) Dosažení stavu, ve kterém je náš svět, tělo i mysl v nás, jako obsah vědomí.
Vědomí je nejen všude a ve všem, ale má i schopnost v projevu vytvářet centra pozorovatele, ve kterých pomocí smyslů pozoruje svůj svět, stvoření. To ovšem neznamená, že je s tímto centrem ztotožněno a omezeno na ně.
Rozsah smyslů a umístění centra – pozorovatele v prostoru, například v našem těle, určuje i možnosti pozorování i sám směr pohledu, kam je namířena naše pozornost.