O odevzdanosti
Jiří Vacek
Kdo není pokorný, nemůže být ani odevzdaný. Jeho namyšlenost mu nedovolí se odevzdat. Spoléhá na sebe a nikoliv na Boha. Kdo se neodevzdá Bohu, nemůže jej poznat ani se s ním sjednotit. Plná odevzdanost Bohu je totéž jako sjednocení se s ním. Bez odevzdání se Bohu není ani sjednocení se s ním.
Pravá odevzdanost není do moci osudu, ale do Boha. Ta nás do něho vrací. Není jiná opravdová vůle boží než právě toto: trvalé soustředění v Bohu na Boha, které jej nechává v nás svobodně působit. Pravá odevzdanost je právě toto.
Odevzdanost do moci osudu je odevzdaností do moci příčin a následků, které jsme sami vyvolali. To je fatalismus, nepravá odevzdanost. Co jsme sami vyvolali, můžeme i sami změnit, víme-li jak.
Jelikož je Bůh víc než zákon příčiny a následku, vládne i našemu osudu. Může jej nám jak odpustit, tak jej nechat na nás plně dopadnout.
Kdo chce odpuštění, musí samozřejmě nejprve odpustit sám a pak rozpustit síly, které vytvářejí jeho nepříznivý osud. Děje se tak myšlením v dobru, duchovní praxí, charitou a prosbami o milost a odpuštění Boha.
V tom nám mohou pomoci praví světci a mudrci, kteří obcují s Bohem. Jsme-li jejich upřímnými a opravdovými žáky, chrání nás před mnohým utrpením a neštěstím. Příkladů v literatuře nalezneme hojnost.
Pravá odevzdanost je vnitřní a nikoliv zevní a není nečinností. Nečinně sedět a čekat, že Bůh za nás vše zařídí, je lenost a nikoliv odevzdanost. Ramana Maháriši vedl své uctívatele stezkou odevzdanosti tím, že je zaměstnával v kuchyni. Pěkně je proháněl a vyžadoval naprostou poslušnost. Odmlouvání netrpěl. Dokonce ani dohadování, co by bylo lepší. Prostě jen nařizoval.
Mnozí hledající si myslí, že když si řeknou: „Odevzdávám se“, že se již nemusí o nic snažit, že jsou odevzdaní, že vše za ně zařídí Bůh. V pozadí takového myšlení je jen neochota usilovat neboli duchovní lenost. Právě ten, kdo chce být odevzdaný, musí ze všech sil usilovat, aby se v odevzdanosti udržel a nepřešel do stavu tamasické lenosti. Řečeno jinak, odevzdanost je vnitřní stav, který musíme nepřetržitě úsilím udržovat a nikoliv pouhé jednorázové rozhodnutí či prohlášení.
Jak pravá odevzdanost vypadá? Jak jsme řekli, její těžiště je v našem nitru, v mysli a ve vědomí. Nejprve se musíme vzdát všeho, co je v nás zlé. Následují přání a sklony, které míří jinam než k Bohu. Vzdáváme se i pocitu nejen mé, ale i naše a uvědomujeme si, že vše, včetně našich blízkých patří Bohu a nikoliv nám. To vše je dobré, ale nikoliv sama odevzdanost. Pokud neodevzdáme sami sebe Bohu, nejsme odevzdaní.
Skutečná odevzdanost je neustálé soustředění vědomí a mysli na Boha, ve kterém se plně otevíráme jeho působení a celí se mu odevzdáváme. To není bez úsilí možné, jak ví každý, kdo se o něco takového pokouší. Zdůrazněme, že toto úsilí spočívá v nepřetržitém udržování se ve stavu odevzdanosti, tj. ve vědomém přijímání Boha a odevzdávání se jeho působení v nás.
V odevzdanosti se udržujeme stále, ať se nacházíme ve stavu klidové meditace nebo jsme činní. Jsme-li činní, udržujeme se vnitřně odevzdaní, naladění na Boha a pracujeme s ním v tomto postoji. Výsledky naší práce nebo snažení samozřejmě také odevzdáváme Bohu.
Otázka Boha v naší odevzdanosti, jak si jej představit, není základní. Odevzdávejme se Bohu tak, jak jej chápeme. Nejlépe jako všepronikajícímu Duchu, který je věčný, a proto je i v nás, právě teď a stále. Můžeme se odevzdávat i zosobněnému Bohu – Ježíšovi, Ramanovi Mahárišimu, božské tvořivé síle a dalším.
Jelikož Bůh je Já, vědomí Já jsem, kdo je zažívá, odevzdává se moci vědomí Já jsem. Nechává je volně v sobě působit až do plného sjednocení. Tak se dvě stezky, o kterých mluví Ramana Maháriši, stezka poznání Já a odevzdanosti, setkávají a posilují.
Velmi bychom se mýlili, kdybychom odevzdanost zaměnili za stav bez vlastní vůle. Odevzdanost, abychom se v ní udrželi, vyžaduje naopak silnou vůli, ale nikoliv tu, která má za cíl prosazovat zájmy ega. V odevzdanosti je naše vůle ve službách Boha a v souladu s vůlí boží. Vůle zůstává, ale jejím cílem není nic než Bůh a plnění jeho vůle. Nic nechtít, ani Boha, není ani odevzdanost ani vůle boží, ale tupá nevědomost a nic víc. I tak se bráníme Bohu: když jej nechceme. I odevzdanost může být nepravá. Není ani nečinností, ani nechtěním, ale soustředěním celé bytosti na Boha s otevřeným Srdcem jej přijmout tak, aby nás celé naplnil a dokonce i pohltil.