Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Po čem toužíme, to se musí i uskutečnit. Nač myslíme, tím se i stáváme. Jak myslíme, takoví i jsme.

Toto je základní zákonitost, která platí o naší mysli vždy a plně. Mysl je mocná tvořivá síla. Pokud ji stále a trvale bděle neřídíme, tvoří chaoticky. Pokud myslíme z ega, pak čím je naše mysl silnější, tím víc nás znesvobodňuje a tím větší je naše nevědomost, nesvoboda a utrpení. Jen myšlením, které vychází z existence Boha a vede k Bohu, se můžeme vysvobodit a jen takové myšlení nás může uchránit od velkých omylů, pádů a utrpení.

Proti této pravdě mnozí hledající vytrvale hřeší. Nehlídají svou mysl, neovládají ji, ale v jakémsi pošetilém poblouznění si myslí, že nezáleží na tom, co si myslí, co cítí nebo si naopak myslí, že cokoliv myslí a cítí, je samozřejmě od Boha, v souladu s jeho vůlí, jen proto, že to napadá je. Tak tomu není. Tohoto omylu nejsou prosti ani pokročilí a zdá se, že dokonce i někteří mistři. Svědčí o tom i některé, často velmi rozdílné jejich výroky a činy.

Když jen meditujeme a neovládáme mysl, maříme trvale výsledky meditace. Zákonitým výsledkem je buď duševní porucha, vyvolaná touto nesprávnou praxí nebo pád, odchod ze stezky, který je často provázen i nepřátelstvím k mistrovi a všemu duchovnímu.

Jak je to možné? Takto! Meditace, obracení pozornosti vědomí na Boha nás zákonitě čistí od všeho zlého i od toho, co je Bohu nepřátelské. Tyto naše zlé nespásné sklony jsou většinou ukryty v našem nitru a meditace je budí do vědomí, což je správné. Dokud si je neuvědomujeme, nemůžeme je ani rozpouštět. Čím víc a déle meditujeme, tím víc se těchto negací hrne do vědomí, a to s větší silou a naléhavostí. Často jsme zděšeni, jaké zlo v sobě chováme. Pak poznáváme, že představa o naší dobrotě je zcela nesprávná: každý hledající má v sobě mnoho zla a nepřátelského Bohu, což je pochopitelné. Právě proto jsme od Boha odpadli a žijeme v pádu. To není důvod k zoufalství, ale k cílevědomé práci s naší myslí.

Musíme tento očistný proces pochopit, uvědomit si plně zlo a síly nepřátelské Bohu, které nás ovládají a začít je rozpouštět. Prvým a zásadním krokem je žádnou myšlenku, cit, představu nepřijmout, nedovolit ji se rozvinout, ale včas ji pomocí vivéky rozpoznat a pomocí pozorovatele zpředmětnit. Pokud tak nečiníme vytrvale, nepřetržitě a s každým výtvorem mysli, jsme ztraceni. Výtvory naší vlastní mysli se doslova zmocní našeho vědomí, které skutečně pohltí a unáší je, nás tam, kam vásana, náš výtvor mysli míří. Jelikož se takto projevují nečistoty, překážky duchovního života, pokud jim popřejeme volnost a přijmeme za své, odvedou nás zákonitě z cesty. Meditovat a neovládat mysl je jistá cesta do pekla zla a ega nebo k šílenství. Všechny pochybnosti a kritiky mistrů jsou právě dílem zlé a neovládané mysli, se kterou jsme se ke své obrovské škodě ztotožnili.

Lidé posedlí zlem vlastní mysli jsou přesvědčeni, že si mohou myslet, co chtějí a cítit, jak chtějí, a to bez jakýchkoliv následků. Ve slepé zaslepenosti nechápou, že i pro mysl a hlavně pro mysl, protože je skutečnou tvořivou silou platí neúprosný karmický zákon akce a reakce, příčiny a následku: Myšlení ve zlu nám přináší utrpení, myšlení v dobru dobro. Myšlení z ega je jen posiluje, myšlení na Boha zeslabuje. Tak každý má přesně to, čemu propůjčí svou tvořivou sílu mysli. Dodejme, že ještě větší sílu než myšlenky mají naše city. Nenávist a jí podobné city jsou přímou poukázkou do pekla po odložení těla. Velká a pravá touha po Bohu nám jej přináší.

Někdy hledající, kteří nerozumějí dobře očistnému procesu, který meditace vyvolává, si nechtějí přiznat, že zlo a jeho vlivy, které v sobě objevují, jsou jejich vlastní. Mají sklon je vidět zevně, v druhých. Oni jsou dobří, ale druzí zlí a posílají na ně své zlo. Často k tomu dochází zejména ve společných meditacích. Právě v nich se proces čištění pro jejich sílu zesiluje. Snadné vysvětlení, jak se zbavit zodpovědnosti za své negace, je hned po ruce: já nic, to ti druzí. Společné meditace škodí, je lépe meditovat sám. A prvý krok, jak zanechat praxe je učiněn. Zlo dobře ví, že jedinec oddělený od Boha je snadnější kořistí. Proto se nás snaží oddělit od božích přátel. To nejsou pohádky, ale tvrdá skutečnost. Zlo existuje a nejen existuje, ale i působí, a to velmi lstivě. To jsou oni vlci v rouše beránčím z bible. Představa hledajícího posedlého zlem a odporem k Bohu, že jedná svobodně a ve svůj prospěch, že jeho výhody k cestě a k jejímu učiteli jsou oprávněné, je vrcholem nevědomosti a vítězstvím zla. Cena za ně je obrovská: ztráta naděje na spásu a vysvobození.

Běžně rozšířená představa, že poznání Boha nebo dokonce pouhé duchovní sklony s sebou automaticky přinášejí i neomylnost a vševědoucnost, je naprosto chybná. Vytvoření bodhi, božské mysli, vyžaduje stejné cílevědomé úsilí jako dosažení poznání. Božská moudrost nepřichází samovolně a zejména ne tam, kde chybí rozlišovací schopnost a odstup od všech duševních projevů včetně těch, které se považují za správné. O božskou moudrost je nutné usilovat. Největší překážkou jejího přijetí je předpoklad, že vše, co myslím a cítím, přichází samozřejmě od Boha, protože jej v meditacích zakouším. Zakoušet vědomí Boha Já jsem a mít jeho moudrost není jedno a totéž. Stejně jako se poznáním Já nestáváme všemocnými ani nejsme dokonce vysvobozeni z moci těla a jeho utrpení, tak také nám není dána božská moudrost, pokud ji pokorně nehledáme. Právě pokora: „Vím, že nic nevím“, je jedním z klíčů k moudrosti boží. Kdo si myslí, že ví vše a neomylně a správně, je velmi a velmi nevědomý, i když  prožívá Boha v jeho aspektu vědomí.

Základní chyby, které brání pravé, božské moudrosti jsou tyto:

1) Přesvědčení, že cokoliv mě napadne, cokoliv cítím, je správné a od Boha.

2) Nedostatek trvalého rozlišování.

3) Neovládání výtvorů mysli.

4) Nevědomé ztotožňování se s výtvory mysli.

5) Myšlení z postoje „jsem tělem a myslí“ a svět je skutečný.

6) Nespočívání v sebe si vědomém vše pozorujícím vědomí, které nejen rozumově ví, že není myšlenkovými výtvory, které pozoruje, ale přímo prožívá svou netotožnost s nimi.

Proti těmto naprosto bezpodmínečným požadavkům někdy hřeší i velcí duchovní učitelé a mistři. Pokud pod vlivem těchto chyb zasahují do dění světa pod nesprávným přesvědčením, že činí dobro, trpí oni i celý svět. Pokud pod jejich vlivem odvracejí své stoupence od práce na sobě, odvracejí je doslova od Boha, zde vždy platí, že pravost pohnutek a úmyslů poznáme podle jejich ovoce. Hromady mrtvol, utrpení zástupů hovoří jasně, o jaké pohnutky a úmysly šlo. Bohužel tuto jednoduchou pravdu nejsou zaslepení následovníci schopni pochopit a hledají důvody těchto selhání, ač tak nepochybných, vždy jinde než jsou: v nedostatečnosti nejrůznějších zachránců světa, kteří si myslí, že dokážou sami to, co Bůh nikoliv.