Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Chceme-li pochopit, odkud se bere zlo a jeho moc, musíme svou pozornost obrátit jednak na Boha, jednak na mysl.

Princip zla, něco jako opak či protipól Boha neexistuje. Existuje pouze Bůh jako absolutní dobro. Absolutní zlo neexistuje. To rozhodně neznamená, že zlo neexistuje vůbec. Existuje, ale není absolutní; je podmíněné. Není principem. Existují pouze více či méně zlu propadlé bytosti a zlé, ke zlu směřující výtvory jejich mysli. Křesťané tyto síly nazývají ďáblem a často je i zosobňují. I když  existují bytosti silně propadlé zlu, ať již v těle či odtělené, jejich síla zla spočívá v jejich zlých citech a myšlenkách a v ničem jiném. Takové pochopení usnadňuje jim čelit.

Je-li Bůh absolutní dobro, tam kde není projeven, což je případ bytostí odpadlých od Boha, je vždy zlo, které je vyvoláno a ve své existenci udržováno nepřítomností dobra – Boha. Bez Boha žádné dobro neexistuje a ani existovat nemůže, protože jiné dobro než Bůh neexistuje. Bůh je absolutní Dobro a z něho vyplývají i veškerá další, relativní dobra.

Často se uvádí příměr světla a tmy. Má nám osvětlit vztah poznání a nevědomosti, dobra a zla. Říká se nám: když v temné místnosti rozsvítíme, tma zmizí, protože je pouze nedostatkem světla. Kam zmizela? Nikam, protože neexistuje.

Uvedený příměr je podle mne velmi zavádějící. Je-li v místnosti hustý kouř, není v ní vidět, i když  svítí světlo. Je-li v ní někdo, komu světlo vadí, tak je zničí. Tma není jen nedostatek světla: je mnohem víc, je neschopností světlo vidět a velmi často i samým nepřátelstvím ke světlu. Slepec nevidí ani v nejjasnějším světle a říkat mu, aby viděl, že je ve světle, mu vůbec nepomůže k vidění.

Zlo není pouze nedostatkem dobra, ale mnohem víc. Je:

1. Ztrátou spojení s Bohem.

2. Skutečnou mocí, která působí jako zlo.

V tomto smyslu, nikoliv principielně a absolutně, zlo existuje a nejen existuje, ale má i svou moc a jako zlo působí. Nemizí pouhým „rozsvícením“, ale rozpuštěním své síly a obnovením našeho spojení s Bohem. Pokud nejsou splněny obě tyto podmínky, žádná bytost není v plném smyslu slova dobrá, i když  zevně se tak může jevit. Pokud nežije vědomě Boha, chybí jí to podstatné, co činí dobro dobrem – sám Bůh.

Kdo se odvrátí od Boha, odvrátí se nejen od jeho dobra, které je jedině pravé, ale odvrátí se i od všeho dalšího, čeho je Bůh zdrojem. Zastře se mu i rozum, chápat skrze Boha věci tohoto světa jaké jsou a nikoliv jak se bez Boha jeví. Taková bytost začíná vidět svůj prospěch a blaho jinde než je – v Bohu a počne jej vidět jedině v naplňování svých tělesných a pozemských potřeb. Nakonec vlivem své nevědomosti přijme názor, že tyto potřeby může naplňovat i zlým způsobem. Nevěří  v Boha a hlavně Bohu ani v jeho dobro, přestává rozlišovat dobro a zlo taková, jaká jsou a měří je podle své totožnosti s tělem. Jeho mysl propadla zlu, které spočívá ve zlém způsobu myšlení a cítění.

V čem toto zlo spočívá?

Prvotně v odpadnutí od Boha, ve ztrátě rozlišování, co je opravdu dobré a co zlé a ve zlém myšlení. V obojím spočívá moc zla nad námi. Jelikož je nerozlišujeme, tak je přijímáme za své a v souladu s ním se chováme a jednáme.

Moc zla tvoří:

1. Neschopnost rozlišovat dobré od zlého nás otevírá působení zla.

2. Zlé myšlenky jako skutečné tvořivé síly mysli nás ovládají tak, že s nimi myslíme, cítíme a jednáme v souladu.

Tak se stáváme skutečnými zajatci moci zla a nakonec končíme jako jeho oběti v utrpení, které jsme si sami přivodili tím, že jsme:

1. Opustili Boha.

2. Přestali rozlišovat mezi pravým dobrem a zlem.

3. Přitakali jsme zlu ve svém myšlení, cítění i jednání.

Pro pochopení moci zla je nezbytné beze zbytku pochopit moc a sílu naší mysli neboli našich myšlenek, citů a představ. Toto pochopení je základní a zásadní a zní:

Mysl je skutečná tvořivá síla. Myšlením, cítěním a představováním opravdu a doslova tvoříme svůj osud. Každá myšlenka, cit a představa směřuje ke svému naplnění. Je příčinou, která přináší naprosto zákonitě a bez výjimek jako následek to, co jsme do ní vložili. Něco jako nevýznamné, nezávažné myšlenky a city, které nepřinášejí následky, neexistují.

Všeobecná představa, že lze „hřešit“ v mysli bez následků, je naprosto nesprávná. Doporučení, abychom se tímto způsobem odreagovávali či uspokojovali s tím, že „o nic nejde“, jsou naprosto nesprávná a jen nás přivádějí do ještě většího područí zla. Ve skutečnosti jediným zlem ve smyslu jeho moci jsou zlé myšlenky a city. Jiné zlo neexistuje. Toto zlo, zlé myšlenky, city a představy je velmi a velmi skutečné. Je tak skutečné, kolik síly naší vlastní mysli jsme do něho vložili a jak dlouho jsme tak činili.

Síla mysli je sama o sobě neutrální. Není dobrá ani zlá, ale je velmi mocná. Dobro či zlo výtvorům naší mysli dodáváme my sami podle stupně naší duchovní úrovně.

Síla našich myšlenek je dána tím, kolik jsme jí my sami do ní vložili svým soustředěním, touhou a dobou, po kterou jsme tak činili. Toto pravidlo, zákon, platí stejně jak pro myšlenky zlé či dobré. Proto platí, že vítězí vždy silnější myšlenky nad slabšími. Představa, že samočinně vítězí myšlenky dobré nad zlými jen proto, že jsou dobré, je nesprávná. Rozhoduje jejich síla a nikoliv náplň.

Samozřejmě, že záleží i na náplni našich myšlenek a citů, ale jinak než si běžně představujeme. Ta rozhoduje, zda se nám jako následek vrátí zlo či dobro. S jakou mocí se tak stane, jak silné budou účinky takového myšlení, o tom rozhoduje síla a nikoliv náplň, s jakou je myslíme.

Pro lepší pochopení připomeňme, že každý výtvor mysli, každá tvořivá síla má dvě složky:

1. Sílu, moc s jakou jsme je vytvořili a jakou jsme do ní my sami vložili.

2. Náplň, jakost, kvalitu – dobro či zlo, lásku či nenávist atd.

Prvé rozhoduje o velikosti účinku, druhé o jeho náplni – dobru či zlu neboli o druhu následku, který sklidíme.

Z tohoto pohledu tvrzení: „Neodporujte zlému“, je nejen nesprávné, ale dokonce zlo přímo podporuje. Zlu, které ovládá mysl naší, ale i všech bytostí vůbec, je nezbytné odporovat, protože jinak přemůže dobro a zcela převládne. To není žádná utopie. Kdo dokáže nezaujatě posuzovat dějiny lidstva například v nedávné době, uvidí tuto pravdu naprosto jasně.

Němci uvěřili zlu, že jsou nadřazená rasa určená k tomu, aby vládli druhým, méněcenným rasám, které buď nemají právo na existenci vůbec jako Židé, Češi, Poláci a další, nebo jim mají sloužit. V duchu této myšlenky začali nejstrašnější válku v dějinách světa. Jejich porážka vyžadovala obrovské vypětí sil těch, co byli proti. Za počátečními úspěchy Němců není nic jiného, než počáteční obrovské nepochopení toho, oč Němcům jde a neochota jim čelit. Německá propaganda, což není nic jiného než zlé myšlenky lidí, ohloupily jak Němce, tak jejich oběti. Poslední včas nepochopili, oč se Němcům jedná a neodporovali dostatečně jejich zlu protipropagandou. Bylo i naší vinou, že jsme dostatečně neodporovali zlému, že mohl jeden ze strůjců Mnichova, ministerský předseda Chamberlain o nás prohlásit: „O Československu nikdo nic neví“. Neodporovat zlu se opravdu nevyplácí. Kdo zlu neodporuje, ve skutečnosti mu pomáhá, a to vždy ke své vlastní škodě.

Obdobným příkladem jsou komunistické režimy na celém světě v čele s bývalým SSSR i dnešní Čínou. Ohloupily miliony lidí svými myšlenkami blahobytu a beztřídní společnosti, ve kterém si budou všichni rovni. Vydatně jim v tom pomáhali i pošetilí hlupáci, u nás například mnoho básníků, spisovatelů i herců, kteří jim uvěřili a svou pověstí pomáhali zakrývat zločiny, které komunisté páchali. Když prohlédli, stávali se oběťmi systému, kterému tak nadšeně sloužili. V bezvýchodné situaci pak páchali někdy i sebevraždy jako Gorkij, Majakovskij a další. Nikomu tím již nepomohli.

Názornější příklady o moci zlých myšlenek bychom asi těžko hledali. Jsou i důkazem, že proti zlu je nutné bojovat; jinak napáchá obrovské škody. Ti, když i po těchto zkušenostech líčí komunisty jako vznešené idealisty, kteří šířili dobro, jsou sami stejní jako komunističtí zločinci: snášejí dobře zlo.

Co platí o dění v zevním světě, platí i o dění ve světě duchovním. I v něm působí zlo spolu s dobrem, dobré i zlé myšlenky a platí pro ně stejná zákonitost. Výjimky z ní neexistují. Proto je nutné i v této oblasti odporovat zlému, šířit správnou nauku a vyvracet nesprávnou, aby nezvítězilo zlo nad přímou stezkou k Bohu. Kdo tuto nutnost nevidí, není schopen rozpoznat dobro od zla, nemá rozlišovací schopnost a již se nachází v moci zla. Kdo toleruje zlo, hlásá neodporování zlému v pošetilé víře, že dobro se nemá bránit, je již sám zlem nakažen. Mezi zlem a dobrem nelze nezúčastněně stát. Všechny tak zdánlivě vznešené a moudré řeči, že se nemá dobro bránit, jen nahrávají šiřitelům nepravdy a zla a pomáhají jim zaslepovat druhé, až zlo převládne. Názorné příklady můžeme vidět v totalitních a dogmaticky strnulých náboženských seskupeních. Platí o nich plně: „Vzali klíče od království nebeského, sami nevstupují a druhým brání“. Rozpoznáme je snadno podle toho, že nesnášejí jiný názor než svůj a na rozdílné názory odpovídají nenávistným lhaním a pomluvami. Pokud mají i zevní moc, ničí ty, kteří smýšlejí jinak, násilím.

Ti opravdu zlí samozřejmě své názory hned tak nezmění. Pro ty má karma posledního, ale naprosto nesmlouvavého učitele, jímž je utrpení, jehož příčiny si sami způsobili.

Obrana pravdy a přímé stezky není určena zastáncům zla, ale těm, kteří, jak říkají buddhisté, mají málo prachu v očích. Ježíš jim říká maličcí. Dodává, že kdo je pohorší – odvede ze stezky – bylo by pro něho lépe, kdyby jej hned utopili. Rozhodně se v otázkách nauky neřídil zásadou, že se nemá bránit.

Obrana má být samozřejmě věcná a bez zlých emocí nebo dokonce urážek. Není cílem sama o sobě, tím je usilovná praxe. Ta má vždy přednost. Pravda má však také být řečena, zejména tehdy, je-li neprávem a urážlivě napadán mistr. V těchto případech je jeho obhajoba povinností. Ježíš říká jasně: „Kdo mne zapře před lidmi, toho zapřu před Bohem“. Rámakrišna říká stejně: „Je-li tvůj mistr napaden, buď jej braň nebo od něho s hanbou odejdi“. Tvářit se v takových případech nezúčastněně a povznešeně, je známkou vnitřní nedostatečnosti a nic víc. Chápat spory zla s dobrem jako boj dvou duchovních skupin, je jen zaslepenost a nic víc. Kde se uráží a lže, o nějakou duchovnost neběží.

Je příznačné, že někteří z těch, kteří rádi a horlivě čerpají duchovní pomoc, necítí potřebu, je-li napaden její zdroj, jej bránit pod záminkou povznešenosti a nezúčastněnosti. Odhalují tím jen svůj nepěkný charakter a nic víc. Duševní útok je ještě závažnější než zevní, což materialisté nejsou schopni ke své vlastní škodě vidět. Výsledkem jejich nechuti bránit dobro, je jeho ztráta a příklon ke zlu. Tak má každý to, co sám volí. Volí-li špatně, je to jen jeho vina. Oklamalo jej jen jeho vlastní zlo, kterému se poddal; nic jiného.