Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Kdekoliv a kdykoliv je něco pozorovatelného včetně ničeho, prázdna, je vždy přítomen pozorovatel, my sami. Bez pozorovatele není pozorování a pozorované. Pozorovatelem jsme my sami, vědomí, kterým vše pozorujeme.

Každé pozorování je činností vědomí, kterou vede pozornost. Je proto uvědomováním.

Pozornost vědomí proto rozhoduje vše. Bez přivrácení pozornosti není uvědomování a nic nemůže vstoupit do vědomí a být uvědomováno.

Bez vědomí, bez jeho pozornosti, proto nic neexistuje. Vše co existuje, existuje jen proto, že se nachází ve vědomí a je jím uvědomováno.

Ovládání pozornosti vědomí je proto základem všeho, protože rozhoduje o všem. Vědomé řízení pozornosti vědomí rozhoduje vše. Čemu pozornost vědomí věnujeme, to si uvědomujeme a posilujeme.

Čemu pozornost vědomí nevěnujeme, to si přestáváme uvědomovat, a proto to slábne.

Řízení pozornosti vědomí je základem vědomého využívání tvořivé moci mysli.

Pomocí řízení pozornosti vědomí a tvořivé moci mysli lze v rámci zákonitosti, která vládne veškerému stvoření docílit vše. Zdůrazněme: v rámci zákonů, které projevu vládnou.

Výsledky se dostavují s časoprostorovou prodlevou a úměrně vynaložení pozornosti vědomí a tvořivé síly mysli.

V tomto smyslu jsme skutečně všemocní, ale pozor! Výhradně v rámci platné vesmírné zákonitosti. Naše moc je jim podrobena. Jaké to jsou zákony?

Za prvé: moc zákona příčiny a následku neboli karma. Naše stvoření se vždy k nám vrací jako následek. Dobro plodí dobro, zlo plodí zlo, nebožské přináší opět nebožské a božské božský život.

Za druhé: podstata stvoření je energetická a platí plně, že energie jsou nezničitelné. Je pouze možné je rozpustit do neprojevu nebo změnit v jiné, ale nikdy není možné je zničit.

Energie je podstatou všech výtvorů mysli a proto se prosazují plně ty, které jsou nejsilnější a přemohou jiné.

Za třetí: vnitřní ovládá zevní, jemné hrubší, božské nebožské. Žádoucí změny se proto docilují v nitru a nikoliv zevní činností a ze všeho nejlépe s pomocí Boha.

Z předešlých zákonů vyplývá skutečnost, že naše stvoření se může zevně uskutečnit, až dozrají vytvořené příčiny. To je dáno mezi jiným tím, jaká je naše karma. Ta není podstatně ničím jiným než množstvím energie, tvořivých sil, které jsme kdysi sami vytvořili a které často brání uskutečnění nových záměrů.

Tak například v žácích stezky bojují dříve vytvořené síly zla se silami dobra a podobně, dokud v nás zlé není rozpuštěno.

Proto čím víc jsme v minulosti vytvořili zlých a nebožsky zaměřených sil, tím déle trvá očista od nich, tím déle trpíme a tím víc sil opačných musíme vytvořit. Jestliže jsme mocí vědomí a mysli vytvářeli síly zlé a směřující od Boha, nemůžeme očekávat rychlé a pronikavé účinky. Nesmíme se dát tím odradit a opřeni v Bohu usilovat dál. Výsledek se určitě dostaví.

To jsou omezení naší všemocnosti, našeho božství, které jsou neměnné. Nemá smysl tuto zákonitost překračovat, vzpírat se jí, v naději že se nám podaří ji přemoci. Je to marné.

Moudré je naučit se ji znát a využívat v prospěch svůj i druhých.

Popsanou moc vědomí a mysli používáme všichni bez rozdílu a neustále. Život není nic jiného než právě toto používání a využívání síly vědomí a mysli. Každý proud vědomí, každá myšlenka se počítá a ovlivňuje výsledný stav. Nezávazná pozornost ani myšlenka neexistují. Rozdíl je, zda ji používáme vědomě či nevědomě. Je jistě lépe ji využívat vědomě a v dobru než nevědomě a často ve zlu. Nejlépe však je používat ji pro obnovu našeho původního, božského stavu.

Ať svou moc používáme vědomě či nevědomě, její výsledky jsou vždy přesně v souladu s uvedenou zákonitostí všeho stvořeného a úměrné našemu nasazení. V tomto smyslu je náš život plně v našich rukách. Pokud se nám to nelíbí, je to výhradně naše vina a nikoliv druhého nebo dokonce Boha. Pokud nám druzí ubližují – často jen zdánlivě – jsou jen nástroji naší vlastní karmy a vracejí nám jen to, co jsme si zapříčinili.

Nevědomost, nevědomé zacházení s naší stvořitelskou mocí, nás ani neomlouvá ani nechrání před následky, které jsme vyvolali. Nevědomost sama je zlem a nikoliv nevinností, jak se někdy tvrdí. Naší povinností je znát a vědět. Svou neznalostí, zejména nesprávným chováním s přesvědčením, že vesmírná spravedlnost neexistuje, trestáme sami sebe.

Používat naši stvořitelskou moc vědomě, ale bez důkladné znalosti její zákonitosti a sil, se kterými pracujeme, je velmi nebezpečné.

Jsme-li ovládáni zlem, jejím použitím ve zlu si připravujeme skutečně peklo.

Pokud jsme v moci zevního světa, její neuvážené použití pro zisky ve světě nás jen ještě víc znesvobodňuje a poutá do nebožského světa.

Její používání ve prospěch ega, opět posiluje ego a utvrzuje nás ve stavu pádu od Boha a v našem utrpení z nebožského života.

Proto je moudré využívat moc pozornosti vědomí a tvořivou moc mysli co nejvíc k obnově našeho božského života, který je jediným pravým a trvalým dobrem. Snažit se přednostně o pomíjivé zisky je pachtěním se za tím, co stejně jednou pomine a pokud jsme se nevrátili k Bohu, octneme se v beznadějném postavení. To pravé a trvalé jsme nezískali a o to pomíjivé jsme přišli. Takové poučení se draze platí životy promrhanými v nebožském světě.

Tím přicházíme k důležitosti pravé pokory a odevzdanosti do Boha. Chceme-li správně, to jest ve svůj prospěch tvořit, je nejlépe se nechat vést naším vnitřním božstvím. Poznávat je a odevzdávat se jeho moudrosti a nechávat působit jeho božskou vůli v nás s co nejmíň jí překážet v jejím působení.

Je nesporné, že svou stvořitelskou moc máme přednostně, převážně a trvale věnovat dosažení Boha. V případech, kdy nám zevní okolnosti stěžují naši stezku, což jsou zejména vážné nemoci a existenční starosti, je oprávněné naše možnosti použít – vždy ve správném duchu – ke zlepšení naší situace a tím i k usnadnění stezky. Používat je ke světským zbytečným ziskům by bylo nesprávné.

Nedomnívám se, že je záslužné trpět s přesvědčením, že nám utrpení sesílá Bůh. Nesesílá. Je výsledkem našich stvořitelských činností konaných v nevědomosti a z nevědomosti neboli karmické. My sami jsme je vytvořili, proto se můžeme i snažit o jeho zmírnění až odstranění a to zejména tehdy, když nám brání plně se věnovat stezce k Bohu. Znovu zdůrazňuji, že taková snaha nesmí být naším hlavním nebo dokonce jediným cílem, ale má být plně začleněna do úsilí o dosažení Boha. Zlepšení našeho osudu se nejlépe a nejúčinněji dosahuje vnitřní, duchovní praxí. Je proto obrovskou chybou, jak se někdy děje, že opustíme stezku s tím, že se k ní vrátíme, až dáme své zevní záležitosti do pořádku nebo až se uzdravíme.

Bůh nechce, abychom trpěli. Právě naopak chce, abychom žili v božské blaženosti. To božské zdůrazněme. On pouze ustanovil zákony, které nám přesně vrací zpět to, jak žijeme a jak se chováme k druhým. Vždy platí, že život bez utrpení není v nebožském světě možný a kdo se o něho snaží, běží za bludičkou, která jej zavede do bažin nevědomosti bez Boha.

Tak jako sklízíme utrpení všeho druhu, tak můžeme správným vedením pozornosti vědomí a mysli sklízet božskou blaženost. I obliba a dokonce potěšení z utrpení, o kterém si myslíme, že jej snášíme pro Boha, nás může na stezce zavádět. Máme pro Boha a Bohem žít včetně jeho blaženosti a nikoliv trpět. Nesvádějme své utrpení, za které můžeme my sami, na Boha. Proti oceňování trpného snášení utrpení mluví i dvě skutečnosti. Utrpení nás vyčerpává a stojí mnoho sil, které chybí do života a hlavně na stezce. Pokud nás utrpení dokonce pohltí, není to dobré. Pohlceni máme být Bohem a nikoliv utrpením. Pravá odevzdanost je do Boha a nikoliv do osudu a utrpení. V každém případě je určitě správné i největší utrpení zpředmětnit z postoje od něho rozlišeného a různého pozorovatele a nikoliv v něm vězet bez rozlišení.

Vnitřně právě nejvíc trpíme, když v naší očistě bojuje v nás zlo s dobrem. Řešení je v rozpuštění zla, sil zla a směřujících od Boha a nikoliv oblibovat si utrpení. Je otázkou, zda se za těmito postoji neskrývá určitý masochismus. Kdo chce trpět stále víc a víc, tak si v souladu s uvedenou zákonitostí utrpení vytváří.