Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Položme si otázku, proč se tak velký mistr jako Ramana Maháriši narodil znovu v tomto velmi nebožském světě?

Obecná odpověď zní, že v předchozím životě nevytvořil předpoklady svého vysvobození. Rychlost a síla, s jakou ještě jako chlapec dosáhl poznání Sebe, svědčí o tom, že v předchozím životě uvědomění Já dosáhl a prošel i mystickou smrtí a ve známém prožitku ve svém domově si ve zkratce své dosažení zopakoval.

Z hlediska tohoto jeho zrodu vlastně uvědomění Já nedosáhl, ale propuklo u něho samovolně s obrovskou silou, jako výsledek toho, co dosáhl v předposledním zrodu.

Právě toto je důvod, proč u některých hledajících se poznání dostavuje naráz a ve své plnosti a zdánlivě bez úsilí a jiní je dosahují postupně a s velkou námahou. Prví si předpoklady vytvořili v předchozím vtělení.

Proč se však Ramana zrodil znovu? Klíč nalezneme v jeho líčení, jak ještě v domově chodil do chrámu, kde plakal a prosil, aby se stal jedním ze slavných tamilských světců. Odborně: měl silnou vásanu stát se slavným světcem. To, že se objevila s takovou silou záhy po jeho narození a bez viditelné příčiny, naznačuje, že ji choval již v předchozím životě a v tomto pouze ožila, aby ji uskutečnil. Byla to právě tato vásana, kterou v předchozím životě neuskutečnil, která způsobila jeho nový zrod. Jeho odchod na Arunáčalu byl jejím následkem. Síla, která jej odvedla z domova, byla síla této velké vásany. Odešel z domova, kde se nemohla uskutečnit – doma není nikdo prorokem a zvlášť ne mladý kluk. Její uskutečnění si vyžádalo vhodné prostředí, což Arunáčala je.

Jeho vásana se uskutečnila a proto jej přestala poutat, ale její uskutečnění jej stálo mnoho utrpení i přes to, že bylo velmi duchovní. Jeho život na Arunáčale byl pln nepřátelství ze strany části tam usedlých sádhuů, pro které byl z jejich pohledu nežádoucí konkurencí. Snažili se proto, seč mohli, aby se mladého mudrce zbavili. Neváhali mu dokonce usilovat i o život.

Je velká škoda, že o této stránce jeho života, která nebyla vůbec radostná, se tak málo mluví a vlastně mlčí. I když nepřátelské síly časem velmi zeslábly, nevymizely úplně nikdy. Z tohoto pohledu jsou zprávy o životě Mahárišiho, zejména z časných dob pobytu na Arunáčale, velmi zkreslující. Zdaleka nebyl všemi ctěn, uznáván a uctíván, jak by se mohlo z mnoha líčení zdát.

Nebyl ani v Indii všeobecně znám; mnozí o něm ani nevěděli a dovídali se o něm spíše nahodile. Jeho známost sice podstatně vzrostla v třicátých letech, kdy Brunton vydal své „Tajnosti Indické“, ale i pak byl například Gándhí mnohem známější a vlivnější. Přesvědčení, že Ramana Maháriši dominoval ať již svou osobou nebo svým učením mezi světci a mudrci tehdejší Indie, není oprávněné. Možná, že byl dokonce známější ve světě než v Indii.

V průběhu svého života Maháriši zcela nepochybně směřoval ke konečnému vysvobození a také se tak vyjadřoval. Přesto však měl svou vůli i jasná přání a také je dokázal prosadit i proti nesouhlasu vedení ášramu.

Zcela jasně, jak podrobně líčí Annamalai Swami, si přál rozsáhlou výstavbu budov ášramu. Na rozdíl například od Rámakrišny nebo Nikhilanandy nevychoval ani neurčil svého nástupce. Zanechal mnoho těch, kterým pomohl dosáhnout uvědomění Já – jen namátkou Swamiho Ramdase, samotného Annamalai Swamiho, Punju, Swamiho Lakšmana a další, ale žádného nástupce. Jmenovaní a mnozí další mají nebo měli dokonce své ášramy a žáky, ale Ramanašram zůstal bez mistra. Jeho vedení nemá ani duchovní autoritu, ani příslušné pověření, což je velmi nešťastné, protože se ze své činnosti takovýmto rozhodnutím nemůže vyhnout. Činí je proto bez dostatečné duchovní výše.

V některých případech se dokonce možnost duchovního vedení Ramanašramu po smrti Mahárišiho přímo nabízela. Věrný mistrův žák Annamalai Swami žil jen pár metrů od Ramanášramu v sadhuovské vesnici. Vedl tam malý ášram a skupinu žáků. Odložil tělo až v roce 1995.

I když připustíme, že nedosáhl duchovní výše mistra, určitě by byl dobrou osobou pro duchovní vedení ášramu. Rozhodně vhodnější než jeho manažeři.

Výsledkem je, že Ramanášram se stal poutním místem, kde působí silné duchovní vlivy, ale kde se neprovádí cílevědomá sádhana, kterou Maháriši učil – átmavičára. To je velká škoda. Ze začátku po odchodu Mahárišiho někteří členové ášramu jako pan Osborne či Venkataraman udržovali určitou duchovní úroveň a svobodnou atmosféru, ale dnešní vedení ášramu velmi tvrdě prosazuje výhradně osobní kult mistra, což je škoda. Tak jediné duchovní činnosti, které dnes v ášramu probíhají, jsou rituály a recitace véd v sanskrtu. Sám Maháriši však hledající od obřadní sádhany své uctívatele odrazoval. Doporučoval jim, ať jí zanechají a věnují se átmavičáře. Z tohoto pohledu je zvláštní, že denní recitace véd byla v ášramu zavedena se souhlasem Mahárišiho. Proč netrval místo toho na denním společném provádění átmavičáry, je otázka, na kterou neznám odpověď.

Vše nasvědčuje tomu, že se v Ramanášramu odehrává to, co se událo například v časné křesťanské pospolitosti. Apoštolové zavedli úřad biskupů. Ti měli mít dobrý charakter a spravovat hospodářské a organizační záležitosti společenství. Neměli vést církev duchovně ani se po nich nepožadovala duchovní praxe. Vzdor tomu velmi záhy však biskupové vytlačili skutečné mystiky z vedení společenství a zmocnili se nad ním plné vlády. Udělali z něho zevní církev, tak jak ji dnes známe a pravou duchovnost zatlačili na její okraj a dokonce ji pronásledují.

Počínání dnešního vedení ášramu, které mělo od Mahárišiho pověření pouze pro hospodářské záležitosti, připomíná chování tehdejších biskupů. Také si přisvojuje právo na posuzování duchovních záležitostí, ač sám Maháriši mu je výslovně odňal, když jasně mluvil pouze o pověření vedením provozních záležitostí ášramu.

Stejně jako biskupové nynější vedení ášramu také odsunuje duchovní záležitosti – provádění átmavičáry do pozadí.

Záměr prosazovat výhradně kult Mahárišiho osoby na úkor duchovní praxe včetně té, kterou učil sám Maháriši, neboli átmavičáry je zřetelně vidět na náplni časopisu The Mountain Path, který ášram vydává. Dříve tiskl články všech duchovních směrů a nejrůznějších mistrů. Dnes se omezuje pouze na Mahárišiho. Mnoho článků je pak ryze akademických neboli suché advaitické úvahy, kterým chybí duch opravdové praxe átmavičáry.

Úroveň časopisu tím silně utrpěla. Z původního průvodce všemi duchovními směry a jejich osobnostmi se stal úzce zaměřeným časopisem.

Co je z uvedených skutečností zřejmé, je, jak i mistr je plně podroben duchovním zákonům a jak svým chováním a rozhodováním určuje osud institucí, které vytvořil – ášramu, ale i šíření a vůbec osud svého učení a školy.

Právem bychom mohli očekávat, že Ramanášram by měl být duchovním střediskem, ve kterém by se cílevědomě a pravidelně učila a hlavně pěstovala prakticky átmavičára, kterou Ramana učil. Je překvapující a smutné zároveň, že tomu tak není. Co je horší: ti, kteří skutečně átmavičáru provádějí a učí, se oblibě dnešního Ramanášramu netěší. Přednost mají pouze zevní uctívatelé bez duchovní praxe.

Je smutné vidět, jak se záhy po smrti Ramany Mahárišiho buduje zárodek jakési církve, jejímž výhradním předmětem uctívání je jeho osoba, když on sám učil něco úplně jiného.

V Ramanášramu a hlavně na Arunáčale nepochybně působí mocné a blahodárné duchovní vlivy. Je pravděpodobné, že za života Ramany byly ještě mocnější.

Je však také tvrdou zkušeností těch, kteří je prožili a dokonce pobývali s mistrem, že po návratu domů velká většina z nich opět duchovně upadla.

Přiznává to ve svých rozhovorech i Maháriši. Vysvětlení je prosté. Nestačí být pouze síle mistra a svaté hory vystaven, ale je nezbytné vlastní usilovnou a denní nepřerušovanou praxí tuto milost přijmout a plně zužitkovat pro vlastní trvalou duchovní úroveň. To bez trvalé vlastní sádhany není možné. Pouhé zevní uctívání nestačí.

Pouhá návštěva, ba ani samotný delší pobyt nestačí. Bohužel většina návštěvníků se přesně takto chová.

Navštěvují dokonce opakovaně ášram, ale protože neprovádějí opravdovou sádhanu, duchovně se nelepší. I jejich často neetický charakter zůstává nedotčen.

Toto platí téměř o všech návštěvnících áramu, se kterými jsem se setkal. Jezdí do ášramu jako na výlet. Navíc často si i pěstují určitou duchovní povýšenost z toho, že byli v Indii a v Ramanášramu.

Toto poučení o nutnosti využití pobytu v ášramu se návštěvníkům nedostává, tím méně možnost nějaké sádhany, což je velká škoda.

Pokud má duchovní učení přinášet své plody, to jest poznání našeho božství a následně vysvobození ze zrodů v nevědomosti, je nezbytné vědomě pro to vytvářet podmínky.

V prvé řadě tak má učinit její zakladatel, mistr. Má dát jasný návod k denní osobní praxi, jejíž vytrvalé provádění tento cíl – poznání Sebe a vysvobození přináší. Nejlepší je, když takový návod poskytne v písemné formě, knižně.

Dále má přispívat k vytváření malých skupin hledajících, které se scházejí alespoň jednou týdně ke společné praxi – nikoliv pouze povídání.

Sám mistr musí podle svých sil a možností se svými následovníky co nejčastěji a nejdéle meditovat. Tímto způsobem má i vychovávat své nástupce – ne jen jednoho, ale mnohé.

Jen za dodržení těchto podmínek je možné očekávat, že se duchovní škola, mistrův vliv a jeho učení udrží i po odchodu mistra z těla a nejen udrží svou existenci, ale bude i plnit své duchovní poslání a nestane se prázdným a bezduchým uctíváním osoby mistra.

Tuto pravdu si můžeme ověřit na případech mistrů, které známe a to ve všech náboženstvích.

Například Rámakrišna popsaným způsobem vedl své žáky a výsledkem bylo hned několik jeho následovníků a pokračovatelů, kteří založili dodnes působící Rámakrišnovu misii. Nejznámějším z nich je Vivékánanda.

Takto křesťanští světci zakládali celé řády, jako svatý František.

Jiným příkladem je kašmírský šivaismus se svou řadou mistrů například Nitjananda – Muktananda a další. U nás vznikla podobným působením škola Květoslava Minaříka. Vydal knihu o praxi – Přímou stezku, vedl soustavně žáky a meditoval s nimi.

Obdobně vznikla škola Bedřicha Hejhala. Jejímu většímu rozšíření zabránila smrt mistra a nepřízeň doby – komunistický útlak, který vyžadoval její přísné utajení.

Jarka Kočí byl nepochybně velký mistr, ale nenaplňoval soustavně snad jedinou podmínku vzniku úspěšné existence duchovní školy a ani nechtěl, i když jsem mu svůj názor vyložil. Výsledek, což je velká škoda, je podle toho. Sám si mně stěžoval, že se mu nepodařilo nikomu dát poznání Já.

Jistě přeháněl. Emila Staňka přivedl k poznání pozorovatele. Ten je však, pokud vím, pod vlivem Krišnamurtiho dále soustavně nerozvíjel. Žáky neměl. Poslal jsem k němu jednu mladou dívku. Když však chtěl, aby s ním místo meditace tančila, přestala k němu chodit.

Mně Jarka k poznání velmi pomohl, ale spíš proti své vůli či přesvědčení. Jak píši v pamětech, meditoval jsem v jeho přítomnosti, i když se on a další bavili.

Výsledkem jeho působení je, že po jeho žácích dnes není ani vidu ani slechu. Nedokázali dodnes ani vydat jeho dílo. To jsem udělal záhy po revoluci sám a na úkor vydání vlastních prací. Sklidil jsem od „jeho žáků“ za to jen nevoli a výtky typu: „Obálka knihy je moc černá.“ Přitom jsem ji musel převzít hotovou, viz Paměti.

Základní Jarkovou chybou bylo, že se snažil poznání navodit slovy místo pomoci meditací. Nepořádal pravidelné meditace. Nedal jasný a úplný návod k denní praxi. Nevím například, zda vypracoval nějaký písemný návod ke cvičení vnitřní pránájámy. Známé si pouštěl příliš k tělu, takže pro ně byl jen jedním z nich. Brali jej jako sobě rovného a tak působilo Ramdasovo varování: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu.“

Jarka se také nikomu nevěnoval soustavně. Velmi rád se seznamoval s novými zájemci, které nijak nevybíral, odvyprávěl jim příběh svého dosažení a pak ztratil o ně zájem.

Ke konci života si zřejmě uvědomoval, že někde s hledajícími dělá chybu. Proto si sestavoval jejich horoskopy, a kde nenalezl duchovní předpoklady, tak se s nimi nezabýval. To je ovšem málo.

Obdobná byla a je praxe v Ramanášramu. Ten byl vždy návštěvnickým ášramem a nikoliv sídelním ášramem, ve kterém by se jeho obyvatelé věnovali denně duchovní praxi.

Mahárišimu velmi záleželo na tom, aby k němu měl kdykoliv a kdokoliv přístup, což je na jednu stranu správné. Rubem je, že jej navštěvoval kdekdo a často bez jakéhokoliv duchovního zájmu. Buď ze zvědavosti, nebo proto, že chtěl naplnit nějaké světské přání.

Sám Maháriši zřetelně praxi meditace v ášramu nepřál; nejen nevytvořil pro ni podmínky. Napadá mě jediné vysvětlení: bál se, že by byla záminkou k lenošení ášramitů. Vedení ášramu vyžadovalo mnoho práce, kterou však vyvolávala jednak charita – krmení chudých a jednak péče o návštěvníky.

O charitě soudím, že se jí duchovní centra nemají věnovat, protože jejich poslání je mnohem důležitější a bere jen čas a prostředky na opravdové duchovní cíle. Návštěvnický typ ášramů z hlediska soustavného vedení žáků nepovažuji za vhodný; v nejlepším případě je zaměřen na povrchní kvantitu a nikoliv na opravdovou kvalitu.

V každém ášramu či klášteře a podobně by měla být na prvém místě denní společná meditace v pevně stanovené hodiny a mistr by se měl věnovat převážně opravdu usilujícím a nikoliv zvědavcům a povrchním zájemcům.

Návštěvy v ášramu, pokud jsou vhodné, mohou být omezeny na přesně vymezenou dobu tak, aby nenarušovaly denní praxi. Ta má být na prvém místě. Nevím o ničem důležitějším.

To, co píši, není pokus o vytýkání chyb mistrům, ale o ukázání zákonitosti, která vládne v duchovní oblasti a která rozhoduje i o výsledcích působení mistrů. Ani oni nejsou vyňati z působnosti zákona příčiny a následku, karmy. Výsledky jejich působení jsou dány příčinami, které vytvářejí.

Jestliže se žáky pravidelně nemeditují, nepomáhají jim k poznání Sebe a nemají proto v tomto směru ani úspěch.

Jestliže nezanechají jasné pokyny pro denní praxi, jejich následovníci nevědí, jak usilovat a jejich učení ztrácí svou sílu a přichází vniveč.

Pokud pouze přesvědčují své stoupence, že není oč usilovat, že již jsou TO, vytvářejí nepravé osvícené, kteří jsou přesvědčeni, že jsou osvícení, ač jimi nejsou. Pak nejen nepomáhají, ale škodí.

Pokud přesvědčují, že dlouhé klidové meditace jsou zbytečné nebo dokonce škodlivé, opět škodí zejména těm, kteří se stezkou začínají a pro které jsou klidové meditace nezbytné.

Pokud nepředávají své světlo dál, tak je stavějí pod kbelík, kde nepřináší užitek.

Taková je pravda, ať se nám líbí, nebo nikoliv. Je na nás tyto zákony znát a řídit se jimi a nikoliv předpokládat, že rozhodují naše neověřené názory a pouhá přání.

Proto je tak nesmírně důležité i pro mistry, kteří chtějí předávat své světlo druhým, aby rozvíjeli osvícenou mysl, buddhi a učili se s její pomocí znát zákony tohoto světa a hlavně ty duchovní a cílevědomě je uplatňovat ve svém působení. Bez jejich znalosti se nutně dopouštějí chyb a dokonce i škodí těm, kteří jim důvěřují. Výsledkem je nekončící utrpení všech.