O lásce k sobě
Jiří Vacek
Pokud se nemáme my sami opravdu rádi, nemůžeme být nikdy doopravdy šťastní. Jak může být někdo skutečně šťasten, když celý život žije s někým, koho nemá rád, to jest sám se sebou?
Láska k nám samým je základem naší spokojenosti. I Bůh má určitě rád sám Sebe, jinak by nemohl být šťasten ani láskou. Nelze nemilovat sebe a milovat současně druhé.
Je-li Bůh Já jsem láskou, je naše vědomí Já jsem také láskou a proto se i miluje v tomto vědomí a jako toto božské vědomí.
Pravá a moudrá láska k sobě není proto zlem, ale dobrem. V takové lásce máme stejně rádi sebe, Boha i své bližní. Sebeláska se stává zlou, zdrojem zla, když milujeme nemoudře pod vlivem nevědomosti. To se stává tehdy, když žijeme v egu a milujeme se výhradně jako tělo, ač jím nejsme a dáváme požadavkům svého těla i mysli přednost před oprávněnými zájmy svých bližních, ale i našeho ducha.
Ať chováme jakkoliv zlé sklony a ovládá nás nevědomost o naší pravé podstatě, nejsme to nikdy my sami a není to důvod se proto nemít rád nebo se sobě dokonce ošklivit a nenávidět.
To nejsme my, ale ne-já, kterému jsme propadli. Z tohoto pohledu, pokud pěstujeme sklony se ztotožňovat s našimi „hříchy“ a pěstovat pocity provinění a vědomí „jsem ubohý hříšník“, tak vlastně zlo, kterým trpíme, posilujeme, protože je přijímáme jako sebe, ač jím nejsme.
To neznamená, že nemáme vidět své nedostatky, ale nesmíme je vztahovat na Sebe, na své pravé Já. Nejsme jimi, jsme od nich různí; pouze nás k naší škodě ovládají.
Máme jasně vidět své nedostatky, ale nikoliv jako Sebe, ale jako ne-já, ego, kterému jsme propadli a ze všech sil se jich zbavovat pomocí odtotožnění se od nich.
Postoj „já jsem hříšník“, nám však právě v tom brání, protože nás ztotožňuje s „hříšníkem“. Hříšník se přece nemůže zbavit sám sebe. Hříchů ovšem ano. Jedině rozlišení našeho pravého božského Já od ne-já, ega a jeho zla, nám umožňuje se svých nedostatků zbavit.
Dokud je přijímáme jako Sebe, pak je právě svou mocí posilujeme, místo abychom je rozpouštěli.
Správný postoj k našim nedostatkům vyžaduje dobrou znalost nauky i rozlišovací schopnost. Nesmíme se s nimi ztotožňovat ani propadnout omylu, že je nemáme a že nám nevládnou.
Jsme podstatně božští, ale dokud nás ovládá nevědomost a zlo, naše podstata je neúčinná, ale současně se jí samé naše nedostatky nedotýkají. Nejsme hříšní ani hříšníci, ale upadli jsme pod moc zla a nevědomosti. Tuto naši nesvobodu musíme nejprve přemoci, abychom mohli šťastně žít.
To je možné pouze tehdy, když vyměníme vládu zla a nevědomosti nad námi za vládu dobra božského Já jsem, kterým jsme.
Pokud nemilujeme sami Sebe, neplníme ani trojjediné přikázání lásky k Bohu a k našim bližním, které máme milovat stejně jako sebe.