Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Vědomí je to, čím si uvědomujeme existenci sebe i věcí a osob uvědomovaných včetně jejich nepřítomnosti.

Vědomí a existenci nelze oddělit, jsou jedno.

Bez vědomí vědomí je vše jen nevědomostí a dokonce zlem. Kdo není sám sebe si vědom ve vědomí a jako vědomí, nemá pravý život, ale pouze živoří, protože život není nic jiného než sebe si vědomé vědomí.

Existujeme pouze vědomím a ve vědomí. Náš život je sebe si vědomá existence.

Vědomí je naprosto neměnné absolutno. Existuje naprosto nezávisle na ničem mimo čas a prostor. Ty existují ve vědomí a jsou jím pronikány.

Je jen jedno jediné naprosto sourodé a nerozlišené vědomí. Ve stvořených bytostech vytváří svá centra skrze něž je oživuje, propůjčuje jim své vědomí sebe i uvědomovaného světa.

Ve všech vědomých bytostech takto působí jedno jediné vědomí sebe, které si uvědomuje sebe i svět, ze středu svého vědomí.

Zdánlivá dvojnost a oddělenost vědomí a existujících předmětů je způsobena ztrátou vědomí sebe jedincem a jeho následným omezením na jeho tvar a ztotožnění s ním. Tak vzniká ego, nepravé já, nevědomost o tom, že jsme vědomí a nikoliv tím, co my, vědomí pozorujeme a oživujeme.

V egu jsou vědomí a existence zdánlivě a nikoliv skutečně odděleny, ač jsou nedílné. Bytí je vždy vědomí a vědomí je bytí. Jedno bez druhého neexistuje, což platí jak pro jedince a jeho svět tak i pro vědomí absolutní.

Klam nejednoty bytí a vědomí, kterým jsou postiženi jedinci ve stavu ega, je možné odstranit výhradně dosažením poznání sebe ve vědomí a jako vědomí a následným uvědoměním si neomezenosti vědomí v jeho absolutním, vše překračujícím a vše pronikajícím stavu.

Toto poznání se děje vědomím a ve vědomí. Není poznáním rozumovým, ale nad rozumovým. Není myšlenkou, přesvědčením, ale přímo žitou skutečností sebe si uvědomujícího vědomí: „Já jsem ten, kterýž jsem. Jsem sebe si vědomé vědomí, sebe si vědomé bytí, jsem jednotou vědomí a bytí všeho projeveného i neprojeveného“.

Pravá jednota je sebe si vědomá Jednota vědomí a bytí a je možné ji dosáhnout jedině tak a nijak jinak než obrácením vědomí na své sebe si vědomé bytí. Vše ostatní jsou pouze nevědomé myšlenky, představy ega, ovládaného nevědomostí a silami nepřátelskými poznání. Jsou jen pokusy ega podržet svou nevědomou, od absolutna – Boha oddělenou existenci a přivlastnit si jednotu jako svůj majetek a ve svůj zlý sobecký prospěch.

Proč se tak děje? Pro touhu ega zachovat si svůj život neboli, jak říká Ježíš svou duši: „Kdokoliv si chce podržet svou duši, svůj život, ten ji ztratí. Kdo ji ztratí pro mne, rozuměj rozpustí své ego, ten ji nalezne na věky“. (Volně citováno). Ježíš, jak je u něho časté, v těchto výrocích k nám promlouvá jako vědomí Já jsem, se kterým se sjednotil.

Takže ještě jednou a velmi důrazně. Všichni praví mistři, včetně Ježíše i Ramany Mahárišiho jednoznačně tvrdí: cesta k věčnému životu v Bohu, k jednotě, vede rozpuštěním ega a uvědoměním si Boha v nás, jímž je ryzí vědomí vlastního vědomí a bytí. Jedině rozpuštění ega a následné poznání sebe ve vědomí, je pravá a přímá stezka. Metoda, postup, který k tomuto cíli jedině vede, je obracení pozornosti vědomí na samo vědomí, kterým jsme, což Ramana Maháriši nazývá átmavičárou, zkoumáním sebe. Nic jiného k tomuto cíli přímo nevede a nejméně ze všeho, když si ego sugeruje „já jsem TO – Bůh“.

Pouhé myšlení typu „Já jsem TO, vše je jedno, vše je Bůh“, k tomu nevede a nemůže vést, protože ego, naše nevědomost o sobě, která spočívá v neznalosti pravdy, že jsme vědomí, není nejen odstraněno, ale navíc trvá omezení na tělo a mysl a ztotožnění s nimi. Jak by bytost ztotožněná s tělem a s myslí a omezená na ně mohla žít neomezenou jednotu?

Znovu zdůrazněme, že poznání sebe nespočívá v přijetí názoru „nejsem tělo ani mysl, ale vědomí Já jsem“, ale ve skutečném přímém prožitku sebe v tomto našem pravém Já – sebe si vědomém vědomí a bytí, sat-čit. Tento prožitek není možné dosáhnout nijak jinak než když my, vědomí, obrátíme svou pozornost na sama sebe, na své vědomí „Já jsem, já existuji a vím, uvědomuji si sám sebou, vědomím, že existuji“.

Kdo učí, že ego, které se ztotožňuje s tělem a s myslí a nezná se jako vědomí, dosáhne poznání pouhým přijetím přesvědčení typu „Já jsem TO – Bůh a vše je Bůh“, učí špatně. Nevede nás k cíli, k osvobození z ega, ale naopak naše ego posiluje, protože je staví – sebe – na roveň Bohu. Nevede nás přímou stezkou k vysvobození, ale do bezvýchodné, slepé ulice ega, do jeho nesvobody, utrpení a nových zrodů v samsáře.

Takový učitel je falešným prorokem, skutečným antikristem, opakem Krista a jeho odpůrcem. Usiluje o naši zkázu a nikoliv dobro. Právě jeho postoj k dobru a zlu, které považuje za sobě rovné, jej také prozrazuje. Nevidí prvotní zlo – ego, nevědomost jako zlo. Rozpouštění zla v nás pohrdavě odbývá jako „patlání se zlem“, ač očista od něho je naším pravým a dlouho nejpřednějším úkolem na cestě, jak učí všichni praví mistři.

Varujme se nepravých mistrů, kteří kolem sebe chrlí nenávist svého ega a předstírají, že žijí v jednotě, protože jim je všechno jedno – dobro i zlo, a proto zlo, o kterém se domnívají, že jim prospívá, prohlašují za dobro. Přečetli si, že vše je Bůh a jedno a rázem ve své pýše usoudili, že oni jsou tím Bohem a žijí v jednotě. Pravdou je, že jim zlo, kterého se nezbavili, protože je jim drahé, zatemnilo rozum a vidí vše přesně obráceně: své ego božsky.

Cesta k jednotě vede jedině rozpuštěním ega a následným uvědoměním si sebe v ryzím vědomí Já jsem. Toto vědomí, které je v každé stvořené bytosti, je soupodstatné s vědomím absolutním a je jeho nedílnou částí. Právě skrze stejnou podstatu, soupodstatnost vědomí pravého Já jedince a Absolutna, nejvyšší Skutečnosti, je možné si uvědomit jejich spojení, jednotu i absolutno v jeho nepodmíněné a neomezené existenci. Pravá Jednota, její základ, spočívá právě v uvědomování si této pravdy jedincem, které se děje tou „částí vědomí“, která jej proniká a oživuje neboli je mu inherentní. Tím, že ve ztotožnění s vědomím, které se nachází v těle, si uvědomíme pravdu, že vědomí – my – nejsme omezeni na tělo, ale že vědomí je neomezené, zjistíme, že vše se nachází v jediném vědomí a víc – vše projevené, všechny předměty a těla jsou jím pronikány. Tím je dosaženo sjednocení bytí - existence předmětů s vědomím. Samozřejmě viděno z pohledu jedince. Jednota vědomí – já – a předmětů, objektů existuje stále, ale pro nevědomost jedince není uvědomována. Nespočívá v ničem jiném než v neomezeném vědomí, ve kterém existuje vše stvořené a je jím i pronikáno. V tomto stavu je vědomí a bytí neoddělitelné; tvoří Jedno.

Přesně vyjádřit tuto zkušenost pojmy je obtížné až nemožné, protože pojmy jsou nástrojem myšlení o rozdílných objektech i subjektech. Jestliže řekneme, že jedincovo vědomí si uvědomuje absolutní vědomí v jeho neomezeném, nepodmíněném a absolutním stavu, nutně tím již vytváříme nejednotu – ovšem jen ve vyjadřování myšlením, které používá pojmy v oblasti dvojnosti.

Právě proto Ramana Maháriši říká, že nejvyšší poučování se děje mlčením. To není samozřejmě pouhým nemluvením ani nemyšlením, ale spočíváním ve vědomí, které je v tomto stavu naprosto – absolutně – neomezené.

Kdo je schopen se na toto vyzařované poznání naladit, zachytit je, otevřít se mu, je učen přímo tímto absolutním vědomím, které z jeho realizátora září. Je-li takový žák dostatečně zralý, tj. prost zla, pln pokory, atd., dosahuje v sobě téže zkušenosti absolutna a pravé Jednoty jako jeho mistr.

Vše ostatní je jen zlá nevědomost ega, která se opájí vlastní pýchou. Pravý mudrc nevykřikuje o jednotě, ale spočívá pokorně u nohou TOHO, jehož milostí je s ním ztotožněn.