O egu
Jiří Vacek
Ego je nevědomé ztotožnění našeho pravého Já s naší projevenou osobností tvořenou naším tělem a výtvory naší mysli. Právě pro toto ztotožnění našeho pravého Já, vědomí Já jsem, je každé ego zlem a zlé a to hned z více důvodů.
Ztotožňuje nás, nestvořené vědomí Já jsem se stvořeným tělem a myslí. Tím nás na ně omezuje a víc – i ztotožňuje tak, že se stávají spolu s jejich světem naší jedinou skutečností. Pak jsou potřeby našeho těla našimi potřebami a nemoci a bolesti naším utrpením. Čím víc se tím vším zabýváme, tím víc jsme s tím ztotožněni a v důsledku toho i ovládáni. Veškerá naše snaha po šťastném životě bez utrpení nám stále zákonitě uniká, protože příčina ztráty našeho štěstí zůstává neodstraněná. Je jí právě naše ego, jeho nevědomost a karma, kterou stále vytváří.
Z tohoto pohledu i etické, dobré ego je zlé, protože jeho podstatou je naše zlá nevědomost. Z relativního hlediska je však dobré ego vždy lepší než ego eticky zlé.
Důvodů je více: zlé ego neustále vytváří zlé a odstředivé síly, které nás vzdalují Bohu a přinášejí karmu, to jest osud plný utrpení. Dobré ego vytváří dobré síly, které nám přinášejí jak dobrý, byť i pouze relativně, osud a hlavně možnost návratu k Bohu. Zdůrazněme, že pouze možnost. Dobré konání a myšlení jsou nezbytnou součástí každé stezky, má-li vést k Bohu, ale podstatou stezky nejsou.
Její podstatou a cílem je poznání našeho pravého, Bohem nám při stvoření daného vědomí Já jsem a rozpuštění našeho nepravého já, ega. Oba cíle spolu úzce souvisejí.
Poznání Já samo nepřináší samovolně zánik ega. Ego po poznání Já na počátku existuje současně s vědomím Já jsem. Je to například ego, ztotožnění s tělem, které způsobuje, že vědomí Já si uvědomujeme jako omezené na naše tělo. Kdykoliv dočasně vědomí Já jsem si přestaneme uvědomovat, žijeme opět plně v egu jako tělo a mysl. Když nás silná bolest a utrpení přemohou a trpíme, jsme opět pod vládou ega.
Základním předpokladem rozpouštění ega je:
1) Poznání našeho pravého Já, vědomí Já jsem.
2) Rozlišení nás, vědomí Já jsem od všeho stvořeného, pozorovatelného.
Rozlišení se vztahuje nejen na přímou totožnost s tělem a s duševními výtvory, ale i na vše, co tělo činí a prožívá.
Obdobně platí i pro mysl, že se nejen neztotožňujeme s myšlenkami a představami, ale ani s pocity a náladami, které se v mysli objevují. V tomto pohledu není rozdíl mezi tím, co je příjemné a co nepříjemné. Pokud tělo něco bolí a trpí, prožíváme to skrze vědomí Já jsem a musíme proto utrpení rozlišit od samotného vědomí a pozorovat je jako ne-já, jako něco, co nejsme. Čím víc pozornosti vědomí utrpení věnujeme, tím víc jeho prožitky zesilujeme mocí pozornosti vědomí, kterou mu věnujeme.
Pokud si tělo neuvědomujeme například ve spánku beze snů nebo v meditaci, tak pro nás neexistuje, což platí nejen o všech jeho bolestech, ale i o potěšeních. I v tomto stavu existuje však dál nevědomost o našem pravém Já i sklon ztotožňovat se s tělem a s myslí. Tento sklon, zvyk, síla nevědomosti vytváří ego znovu a znovu.
Trvalé rozpuštění ega vyžaduje proto:
1) Trvalé uvědomování vědomí Já jsem.
2) Rozlišení vědomí Já jsem od ne-já ve všech podobách.
3) Rozpuštění sklonu, zvyku, vásany ztotožňovat se s tělem a s myslí.
Úplný zánik ega, našeho nepravého já je onou mystickou smrtí mystiků. V evangelících je podávána symbolicky jako Ježíšova smrt na kříži.