Jiří Vacek - duchovní učitel

Z archivu Jiřího Vacka

Buddhisté uznávají a uctívají tři klenoty neboli útočiště, ke kterým se každý den výslovně přihlašují odříkáním příslušné modlitby. Tímto prohlášením, které vyžaduje plnou důvěru vstupují do proudu neboli vydávají se na stezku; stávají se pravými buddhisty.

Těmito klenoty jsou dharma, obecně spásná nauka. Buddha neboli mistr a sangha. Poslední je buddhistické společenství, které tvoří mniši, mnišky a laičtí stoupenci.

Duchovní zákony platí obecně, a proto důležitost tří klenotů je všeobecná, není buddhistickou zvláštností. Důležitost spásné nauky i mistra či spasitele snadno nahlédneme. Co je však tak zvláštního na společenství hledajících, že je stavěno svou důležitostí na roveň spásné nauce a mistrovi a dokonce se radí v něm hledat útočiště?

Společenství hledajících je totiž mnohem víc než pouhým součtem jednotlivých členů. Tak jako člověk není jen součtem mnoha tisíc buněk, ale vyšším organizačním celkem s vlastním vědomím a silami a schopným samostatného chování, tak je tomu i s duchovním společenstvím. Jak říkají křesťané, tvoří neviditelnou církev, která je opravdu svatá: vytváří svým hledáním duchovní světlo, které pomáhá všem členům tohoto „řádu“, kteří se k němu obracejí s důvěrou jako ke svému útočišti.

Ježíšovo: „Kdekoliv se shromáždí dva nebo tři (a pochopitelně i více – čím více, tím lépe, tím více síly), ve jménu mém, tam Já jsem (vědomí Já jsem) uprostřed nich“, berme doslova. Hinduistické poučení o satsangu a o jeho blahodárném vlivu platí nejen o společnosti mistra, ale i o samotném společenství hledajících, i když jde o setkání bez přítomnosti mistra. Pokud mluvíme o setkání, nemáme rozhodně na mysli pouhý společenský styk, ale vždy pouze společnou meditaci. Právě v té spočívá síla společenství. To je ono křesťanské „obcování svatých“.

Samozřejmě, čím pokročilejší jsou účastníci takového meditačního setkání a čím je jich více, tím lépe. Pokročilejší hledající do něho přispívají více, světci, což jsou ti, kteří dosáhli stupně duchovního světla, ještě více. Největším přínosem je přítomnost mistra. Znovu však zdůrazněme hodnotu setkání i pouhých hledajících. Nepřítomnost mistra ani pokročilých není důvodem proti společným meditacím.

To vše, co bylo řečeno, platí obecně, ale i zvlášť pro naši skupinu. Má být naším klenotem i útočištěm na stezce. Máme si jí vážit a být vděční za možnost spolu meditovat pro obrovský duchovní zisk, který všem přináší.

Znovu zdůrazněme, že opravdu duchovně usilující skupina je živý duchovní organismus, který má svůj duchovní život, světlo i vědomí. Není to tak, že by existovala a působila pouze při společných meditacích. Žije a působí stále. Je-li takové společenství dostatečně ustáleno, jeho působení překračuje hranice tělesné přítomnosti a působí i na dálku, jak dokazují zkušenosti těch, kteří ač nejsou tělesně přítomní, jeho sílu meditace zachycují.

Společenství hledajících, které je vytvářeno společnými meditacemi, soustředěním na Boha, je obrovskou milostí a pomocí na stezce a je stejně vzácným klenotem jako nauka či mistr.

Tam, kde se hledajícím nabízí tyto tři klenoty současně, nabízí se tím i nejúčinnější pomoc na stezce. Každý by si měl proto této možnosti nesmírně vážit a co nejvíce jí využívat.

Využívání této pomoci s sebou nese i povinnost přispívat do společenství ze všech sil. Hlavně tím, že sami ze všech sil usilujeme a nikoliv, že pouze čerpáme. Kdo chce jen brát a není ochoten ničím přispět, dříve či později mu bude toto útočiště vzato.

Úcta k řádu společenství, bezpodmínečně vyžaduje i úctu ke všem jeho členům a plnění přikázání lásky ve vzájemných vztazích. Bohužel, právě zde snad všichni více či méně neustále se proviňujeme proti společenství, duchovní zákonitosti a tím škodíme i sobě.

Nebdíme nad myslí a nerozlišujeme, co do ní vchází a snadno se stáváme obětí sil nepřátelských poznání. Jak málo stačí – pohled, nevhodné slovo, zasmání, nepozdravení a podobné malichernosti, abychom planuli spravedlivým hněvem, který je vždy ze zásady nespravedlivý, vůči druhému. Ten se rázem stává naším nepřítelem, ač ve skutečnosti naším největším nepřítelem je naše neovládaná mysl, kterou ovládají tyto zlé a nespásné sklony. Je s podivem, kolik naprosto nerozumných a bezdůvodných odporů chováme k druhým a nejsme schopni pochopit, jakými nástroji zla se stáváme, když tyto výtvory naší mysli, zejména nepřátelské city přijímáme za své.

Osobně si myslím, že Ježíšovy výroky o neodporování zlému a o nastavování druhé tváře, jsou míněny pouze jako rady pro chování uvnitř skupiny a nikoliv obecně.

Zlu se má odporovat jak zevnímu tak zejména vnitřnímu, jinak zvítězí. Co chtěl Ježíš svými slovy říci, je, myslím toto. Když se nám někdo ze skupiny jeví jako zlý ve vztahu k nám, nemáme na jeho zlé chování reagovat, odpovídat ve zlu, ale jako praví hledající se máme zdržet reakcí naší mysli. Čím víc totiž v těchto případech reagujeme – zlem, rozladěním, hněvem, pocity ublížení a podobně, tím víc situaci zhoršujeme a my sami se stáváme obětí mnohem většího zla, než je to, které naší reakci vyvolalo.

Takové počínání je naprosto neduchovní, škodí nám i celé skupině a přece je velmi a velmi rozšířené. Ač na ně a jeho zlo neustále poukazuji, většinou toto varování nechce nikdo slyšet. Ke své škodě i ke škodě společenství. Jak má být útočištěm, když mezi jeho členy místo úcty a lásky panuje nepřátelství a uražené city? Nic není pro síly zla, které jsou až příliš skutečné a mocné, žádoucnější než právě toto. Tam, kde je skupina tímto zlem zachvácena ve větší míře, hrozí ji skutečně zánik. Právě to je cílem mára.

Kdo neovládá svou mysl a dovolí, aby rozvíjela nepřátelské a jim podobné city, stává se jeho skutečným spojencem a je jedno, zda si je toho vědom nebo nikoliv. Výsledek je v obou případech stejný: škoda všech.

Neustále tvrdím, že svoboda vyjadřování není naprostá. Zdaleka vše, co nás napadá, není samovolně pravda a správné. Musíme proto neustále rozlišovat. V opačném případě jsme každý obětí sil nepřátelských světlu, které jsou v každém z nás přítomné byť v jednotlivých případech v různé míře. Není vůbec jedno, co říkáme ani jak to říkáme. Následkům toho nelze uniknout. Naprosto zničující pro duchovní pokrok je proto přesvědčení: Vše co mne napadne i co cítím, je vždy správné a pravdivé. Mohu si dělat co chci i říkat co chci a nenesu za to ani zodpovědnost ani následky toho.

Přesný opak toho je pravdou. Ani ti, kteří zakoušejí Já, nemohou nerozlišovat. Ne vše, co je napadá a cítí, je správné a dobré. Mýlí se i mistři a dokonce i v tak zásadních otázkách, jako je nutnost úsilí na stezce, natož hledající.

Kdo nechce být proto zaveden vlastní myslí, nemá jinou možnost než ji trvale ovládat neboli bdít nad ní jako její pozorovatel a neustále posuzovat z hlediska nauky, tj. rozlišovat, co do ní vstupuje a v souladu s tím i s obsahy mysli pracovat. Jinak se nevyvaruje těžké újmy, kterou si způsobí sám svou nedbalostí.

Sangha, řád, duchovní společenství je skutečný duchovní klenot a útočiště hledajících. Jednejme proto s tím v souladu. Važme si jej jako celku i jeho členů a chovejme se zodpovědně, abychom společenství posilovali a nikoliv zeslabovali. To je náš skutečný zájem a nikoliv malicherné půtky a nepřátelství, které jen maří náš pokrok na cestě.

Buďme vždy přísnější na sebe než na druhé a často si připomínejme pravdu: já sám nejsem dokonalý, ale chybuji. Nemohu proto vyžadovat dokonalost od druhých a k jejich chybám musím být tak shovívavý jako ke svým vlastním. Nebudu souzen za druhé, za jejich nedostatky, ale jen za mé vlastní. Proto se zásadně zabývejme vlastními chybami a jejich nápravou a druhé za jejich chyby neodsuzujme. Stále platí: „Nesuď, abys nebyl souzen“.