Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Pokora je jednou z nejdůležitějších nebo možná i nejdůležitější ctností hledajícího, protože jej chrání před pýchou na své ego. Kdo zpyšní, cení si své ego, a proto není schopen je rozpouštět. Z hlediska úspěchu na stezce není ani tak „ctností“, něčím chvályhodným, ale holou nezbytností, bez které nemůžeme na stezce dojít dál. Nesměřujeme k dokonalému egu a k sebedůvěře, která by vycházela z něho, ale k pravému opaku, ke zničení ega.

Kdo správně studuje a pochopí do hloubky podstatu nauky, musí dospět k pochopení, že postavení ega, ve kterém se nachází, je strašné. Uvědomuje si hloubku svého pádu, svou bezmocnost, nedostatek poznání, svobody a zákonitost svého utrpení, kterému nemá sílu čelit. Jeho jedinou nadějí je vydat se na stezku opřen o Boha a dosáhnout jejího cíle: stavu bez ega s vědomím pravého Já.

Pokora je plné uvědomění si vlastní bezmocnosti, nedostatečnosti, neznalosti a slabosti neboli naší skutečnosti, jaká opravdu je. Zahrnuje i poznání, že svět i naše bytost je ovládána vyšší, na nás nezávislou silou a že jediné řešení naší slabosti a nedostatečnosti je opření se o tuto sílu, což je jinými slovy odevzdanost. V ní, opřeni o Boha a jeho sílu, nacházíme vše, co nám chybí: sílu, ochranu, pravé poznání i vysvobození. Nikoliv naráz, hned, ale postupně s tím, jak se dokážeme více odevzdat a pokročit na stezce v rozpouštění ega.

Poslechněme si, co o pokoře říká Ramana Maháriši v 1. díle Presence, str. 125 a dále. Vyjímám: „Jediným dobrem, které přinášejí znalosti a ostatní podobné ctnosti, je dosažení pokory. Pouze pokora je pravou ozdobou mudrců. Je zásobárnou všech ostatních ctností. Proto je vyzdvihována jako bohatství boží milosti. Ač je vlastností vhodnou pro všechny moudré lidi všeobecně, pro hledající je zvláště nepostradatelná.

Jelikož je dosažení velikosti pro kohokoliv nemožné, všechny druhy kázně jako jama a nijama, které se předepisují zvláště pro hledající na duchovní stezce, mají jediný cíl, jímž je dosažení pokory. Pokora je skutečnou známkou zničení ega. Proto je zvláště chválena sadhuy jako pro ně velmi vhodná.

Naše velikost vzrůstá úměrně s růstem naší pokory. Proto se ve vztazích k druhým máme chovat pokorně, dokud není dosaženo stavu bez ega. Je proto velmi nebezpečné přijímat chválu druhých“.

Těmito a podobnými slovy Šrí Bhagavan často zdůrazňoval svým uctívatelům, že jedinou známkou milosti je dosažení pokory. Proto ji máme pěstovat v celém svém životě. Ti, kteří nejsou pokorní, nemohou být sadhuy, i kdyby byli rozumově jakkoliv vyspělí.

Šri Bhagavan také zdůrazňoval, že „pokora je zvláště důležitá a neodmyslitelná od těch, kteří žijí na Arunáčale. Pokora je vlastnost, která vede ke spáse. Má vládnout našemu vnitřnímu i zevnímu životu“. Potud výňatek.

Proč je pokora tak důležitá? Protože podstatně omezuje projevy našeho ega a rozpouští připoutanost k němu. Kdo není pokorný, je pyšný a hrdý na své ego a místo, aby je rozpouštěl, tak je k němu připoután a posiluje je.

Důležitost pokory pro ty, kteří sídlí na Arunáčale, její uplatňování ve vztazích k druhým, můžeme oprávněně rozšířit na žáky všech mistrů. Kdo není ve vztahu k mistrovi pokorný, nemůže ani přijímat jeho milost, záři Boha, kterou mistr vyzařuje. Nedostatek pokory ve vztahu k mistrovi je jasnou známkou, že žák mistra neuznává za mistra a že se mu nechce jakýmkoliv způsobem odevzdat. Navíc, kdo není pokorný ani ve vztahu k mistrovi, není pokorný vůbec. Je proto pyšný a lpí na svém egu. Jinými slovy nerozpouští, ale posiluje své ego, a proto, jak zdůrazňuje Maháriši, ani nemá milost. Nikoliv, že by mu ji mistr nebo Bůh odpíral, ale proto, že ji pro nedostatek pokory není schopen přijmout.

Jak můžeme správnou pokoru vystihnout? Takto. Je hlubokým vnitřním pochopením a prožitkem: „Vím, že nic nevím, vím, že nic nejsem, jsem bezmocný a plně závislý ve své spáse z této nevědomosti, nesvobody a utrpení na Bohu a svém mistrovi“. Jinak řečeno, je plným a do důsledku prožitým poznáním našeho pádu a nedostatečnosti. Právě tím začíná pravá cesta k Bohu, to je oním pokáním, bez kterého se žádná cesta neobejde. Jak říká Maháriši právě pokora je největší ctností i mistrů a i Bůh sám je pokorný. Tím víc sluší žákům. Kdo o ni nedbá, sám si zavírá vstup na stezku. Bůh je nejméně ze všeho přístupný pyšným intelektuálům.