O dobru a zlu
Jiří Vacek
Bůh ve své neprojevené podstatě je neomezený a nerozlišený sebe si vědomý Duch, láska, blaženost, svoboda i moudrost. Je sám o sobě a nezávisle na čemkoliv existující absolutno. V tomto smyslu je i nejvyšším a jediným Dobrem, jaké existuje. Nic jiného než on není Dobrem ani dobré. Pokud někdo tvrdí, že v Bohu není zlo, ale ani dobro, říká nebezpečnou polopravdu. Samozřejmě v Bohu zlo nemůže existovat. Nejsou v něm ani relativní dobra, jak je chápeme, ale on sám je jediným a absolutním Dobrem. Absolutní zlo neexistuje, protože by muselo existovat v Bohu, což by jej popíralo.
Prvé stvoření je božské, a proto i dobré. Stvořené bytosti si udržují vědomé spojení s Bohem, a proto se o zabezpečení své existence nemusejí starat. K jejímu udržení není třeba úsilí ani práce. Jak nás poučuje bible – a nejen ona – prví lidé, lépe prvé stvořené bytosti žili v ráji. Tomu Ježíš říká království nebeské. Zde ještě také nějaké zlo, utrpení či nedostatek neexistovaly, protože spojení s Bohem zabezpečovalo bezusilovný božský život v božském světě.
Tyto prvé bytosti Bůh obdařil svobodnou vůlí. Nebyly nějakými roboty, ale chovaly se podle svého uvážení. Proto také mohly přerušit své spojení s Bohem, což část – rozhodně ne všechny – i učinily. Ztráta spojení s Bohem způsobila, že tím ztratily i svůj božský život, bezusilovnou božskou existenci v projevu. Ztratily Boha a s tím i absolutní Dobro, jímž je Bůh, což je právě ten okamžik, ve kterém vzniká zlo, které je vlastní každé bytosti odpadlé od Boha. Zdůrazněme jasně a jednoznačně: prvým a základním zlem je ztráta vědomí Boha. Toto je zlo samo o sobě. Další zla se z tohoto základního zla odvíjejí a celkové zlo tak prohlubují. Základní zlo je však vždy ztráta vědomí Boha. Ten, kdo je ztratil, je zlý, žije ve zlu, které je nedostatkem Boha v jeho životě. I když je takový člověk relativně dobrý z etického pohledu, z pohledu Boha je zlý, propadl zlu života bez Boha. Na tom jeho etická úroveň sama o sobě vůbec nic nemění. Základní zlo je nedostatek Boha. Prvým a základním zlem, samozřejmě osobním a relativním, je ztráta spojení s Bohem. S ním bytosti odpadlé od Boha ztrácejí i svůj božský život. Jak praví bible: „Skrze tebe (skrze bytost odpadlou od Boha), je prokleta tato zem“. Tím se padlá bytost sama vyhání z ráje a opět slovy bible: „V potu tváře musí dobývat svůj chléb vezdejší“. Lidé s hmotným tělem musí věnovat většinu svého času a sil na zabezpečení jeho potřeb, což většinu z nich tak pohltí, že o nic jiného nedbají. Ocitají se tak v začarovaném kruhu své bezvýchodné situace. Snaží se ze všech sil zevními prostředky o šťastný život svého hmotného těla ve hmotném světě a čím víc se takto starají, tím víc zanedbávají jediné účinné a správné řešení, jímž je návrat k Bohu. Je-li dosažen, vede samovolně a současně i k vyřešení všech pravých potřeb naší existence. Vracíme se zpět, odkud jsme odešli, do ráje a království nebeského, kde se nám samovolně a bez úsilí dostává vše, co potřebujeme.
Příběh Kaina a Ábela nám symbolicky ukazuje pravdu, že pokleslí lidé se dělí na dvě zásadní skupiny:
1. Na Kainy. Ti nevěří Bohu a závidí těm, kterým se daří relativně dobře a pro svůj prospěch je i zabíjejí.
2. Na Ábely. Ti věří v Boha, a proto jim i Bůh žehná. Jelikož ale i oni jsou od Boha odpadlí, podléhají zákonitosti nebožského světa, a proto i nutně trpí.
Absolutní zlo neexistuje, ale relativní zlo existuje a spočívá podstatně v odpadnutí od Boha. To je základní zlo, které plodí všechna další. Ztrátou Boha, ztrácíme Dobro a upadáme do stavu zla. Jeho důsledkem je, že musíme zabezpečovat svou zevní existenci „v potu své tváře“. Opuštěním Boha končí bezusilovný, řečí bible rajský život, ve kterém jsou všechny naše potřeby uspokojovány samovolně a samočinně bez jakéhokoliv úsilí. Člověk odpadlý od Boha se právě tímto odpadnutím od Boha vyřazuje ze světa božského, z ráje do světa nebožského.
Zdůrazněme naprosto jasně: náš hmotný svět není světem božským, ale nebožským. Nestvořil jej Bůh ze své vůle, ale vznikl naším odloučením od Boha. Nevládne v něm Bůh, ale přesně to, co přírodovědci nazývají potravním řetězcem: Jeden tvor vykořisťuje a požírá druhého, jen aby udržel svou existenci. Jinak je určen k zániku. Uvedené platí i pro rostliny. Veškeré rozplývání se nad krásou světa je jen nevědomostí, která zakrývá tuto pravdu, která se plně vztahuje i na člověka, i když existují i Ábelové.
Bible a nejen ona, ale i všechna pravá náboženství nás učí jedině správnému řešení našeho utrpení, jehož příčinou jsme jen a jen my sami. Je jím návrat do království nebeského nebo chceme-li do nirvány či čisté země. Jiné řešení neexistuje. Pokud si chceme pobyt ve hmotě ulehčit, musíme se chovat jako Ábel: obracet se k Bohu o pomoc. Prosit Boha o požehnání je jistě dobré a správné, ale konečné řešení nepřináší. I Ábelové jsou zabíjeni, když jim dobíhá zlá karma z vtělení, ve kterých byli Kainy.
V tomto světle všechny zevní snahy o nápravu světa jsou jen velkou duchovní nevědomostí, materialismem, a proto i zlem a zlo také téměř vždy přinášejí, které nejen vyrovnává, ale mnohdy daleko převyšuje řídké dobré přínosy. Jestliže někdo bez řádných znalostí a oprávnění pomáhá druhým například tak, že je operuje, považuje se taková činnost za trestný čin, což platí dvojnásob, když tím způsobí škodu. Dobrý úmysl v tomto případě neomlouvá. V případě zachraňování světa platí totéž. Duchovní zákony, které vládnou tomuto světu, takové zachraňování světa, které pramení z nevědomosti, také neschvalují. Tato pravda je zřejmá z dějin světa. Plést se do toho, co patří Bohu, je jen pýcha a nic víc. Pokud se tak děje navíc zevními, neduchovními prostředky, není v tom nic jiného, než více či méně zjevný materialismus.
Pokud jde dokonce o řešení násilná, což je beze sporu případ komunismu, jeho řešení je řešením Kainovým. Kdo spolupracuje s Kainy, není přítelem božím, ale jeho nepřítelem, i když hlásá nejvznešenější úmysly.
Bible nás poučuje, jak lidé odpadlí od Boha a vyhnáni z ráje, padají do moci dalšího zla. V plné totožnosti se svým tělem, jsou ochotni pro zabezpečení jeho potřeb používat i zlých prostředků, zabezpečovat svou existenci bez ohledu na druhé a na jejich úkor. Tomu říkám přitakání zlu. Ve snaze zabezpečit své relativní hmotné dobro, volíme zlé prostředky ve víře, že nám přinesou dobro. Tím se dostáváme do moci zla se všemi důsledky: vrací se nám opět jen zlo a daří se nám zákonitě stále hůře a hůře. Nejhorší ze všeho je zatmění rozumu, které nám toto zlo způsobuje: vidíme zlo jako dobro a pravé dobro jako zlo. Lidé odpadlí od Boha závidí těm, kterým se daří lépe, podle jejich názoru nezaslouženě, přesně jako Kain záviděl Ábelovi. Tato závist plodí nenávist, což je již nejen odpadnutí od Boha, ale i pohlcení zlem, a to doslova.
Je-li láska Bůh, pak nenávist jako popření lásky a protipól Boha, je doslova ďábel, antikrist, popření Krista v nás. Jestliže neexistuje absolutní zlo, pak zlo relativní existuje tak, jak bylo popsáno a jeho nejhorším projevem je nenávist a vše co s ní souvisí: závist, pýcha, nevědomost, nepřátelství a ubližování druhým. Toto zlo existuje a v tomto smyslu existuje i ďábel. Je jím nenávist a osoby jí posednuté se chovají jako ďáblové.
Pro lepší porozumění shrňme základní druhy zla. Jsou to:
1. Odpadnutí od Boha
2. Přitakání zlu
3. Nenávist
Tímto zlem trpí lidé zrozeni ve hmotném světě a do hmotného těla všichni. Právě proto nás Ježíš učí, že nikdo, ani on, není dobrý, ale pouze náš Otec v nebesích.
I ti, kteří jsou na cestě k Bohu a dosahují s ním spojení, nejsou zcela dobří, ale jsou neustále vystaveni pokušení zla, které spočívá v existenci jejich tělesné existence, v uspokojování jejich potřeb a v neúplném návratu do Boha. Kdo si není moci tohoto zla a pokušení, které z něho vychází, vědom, ale myslí si, že je s ním vše v pořádku, již je tímto zlem ovládán, protože mu zastírá rozum a znemožňuje vidět pravdu o svém skutečném stavu, a tím jej odvrací od úsilí, které směřuje k plnému návratu do Boha.
Zlo je velmi lstivé a dokáže se výborně přetvařovat. Nejhorší zlo nás nenapadá jako zlo, ale právě naopak jako dobro, jako vznešené pohnutky a myšlenky. Často nám vykládá, že tento svět je božský a my sami také, a proto není třeba o nic usilovat. Snaha zůstat odděleni od Boha je v takových postojích víc než zřejmá.
Jindy nám zlo namlouvá, že se musíme věnovat záchraně zevního světa a jeho bytostí. Snažit se o vlastní spásu je přece sobecké. To vše není opět nic jiného, než snaha zabránit nám v návratu do Boha.
Nejdrzejší lež zla je, když se nám říká, že žádné zlo ani zlí lidé, ďáblové, neexistují. Vše je přece božské. Pokud tomu uvěříme, není moci, která by nás od zla uchránila.
Těchto pokušení zla nejsou zbaveni někdy ani velmi pokročilí jogíni a mystici, když podlehnou silám, které směřují pryč od Boha. Pokud jednají v přesvědčení, že na světě vládne nespravedlnost, kterou oni musí napravovat, jedná se o naprostou nevědomost. Jak mohou přehlédnout zákon karmy, jak si mohou myslet, že by Bůh trpěl nějakou nespravedlnost? Jak si mohou myslet, že něco napraví násilím? Neučí všichni a zejména buddhisté, že se máme násilí a nenávisti vyhýbat a směřovat nikoliv do světa, ale ze světa k Bohu? Neříká Ježíš: „Mé království není z tohoto světa“? Neučí Buddha cestě ze samsara do nirvány? Neříká Ramana Maháriši: „Do záležitostí světa máme zasahovat, jak nejméně je možné“? Oni však vědí vše lépe. Musejí zastupovat Boha zde na zemi a napravovat, co on pokazil. Prostě snad věří v Boha, ale již vůbec nevěří Bohu. Jak je možné, že více věří zevnímu úsilí a často násilí víc než moci ducha? Jsou takoví lidé vůbec duchovní? Jsou-li duchovními učiteli, dávají jen špatný příklad těm, které učí a odvracejí je od Boha. Nekonají dobro, které hlásají, ale zlo, kterému pro svou nedostatečnost propadli, a které je ovládá.
Takzvané dobré nebo dokonce vznešené úmysly tyto učitele ani nikoho jiného naprosto neomlouvají. Vždy platí, že každého a vše poznáme podle výsledků. Jsou-li zlé – ani úmysly za nimi nebyly dobré. Je nesmírně pošetilé a nezodpovědné si myslet, že ke konání dobra stačí dobré úmysly. Zdaleka nestačí. Je potřeba v prvé řadě vědět a znát a ne se pouze nechat unášet nevědomými city. Nesou-li dobré úmysly špatné výsledky, pak je správné jediné vysvětlení: nebyly dobré, ale zlé. Dobrý účel se nedá nikdy prosadit násilím, které působí zlo. Není za ním nic dobrého, ale jen zlo. Dobré úmysly, pokud opravdu nevíme, co je skutečné zlo a skutečné dobro, plodí jen zlo. Myslet si, že jediné dobro je zevní hmotný blahobyt, je výplod zla, sil nepřátelských Bohu a nic jiného. Kdo kráčí touto stezkou, nejde k Bohu, ale od Boha, nepracuje pro Boha, ale proti němu. Neodstraníme-li pravé příčiny utrpení – odpadnutí od Boha, přitakání zlu a nenávist, nikdy neskončí ani uprostřed největšího blahobytu. Opravdu duchovní člověk nepomáhá odstraňovat utrpení ve hmotném světě, ve falešném přesvědčení o jeho nespravedlivosti, ale pomáhá odstraňovat jeho příčiny, které vězí v každém trpícím a jsou jen jeho. To, co lidé potřebují slyšet, je pravda, že za svůj osud dobrý i zlý si může jedině každý sám, a že i on sám jej má v moci změnit, bude-li se správně chovat. Svádět utrpení na druhé, na společnost, nespravedlivost a vidět nápravu pouze tam, znamená zbavovat každého zodpovědnosti za sama sebe, a tím mu brát i možnost změny k lepšímu, která existuje jedině v něm samém. To je naprosto neduchovní a navíc velkým proviněním. Kdo takto učí druhé, není vůdce, ale svůdce. Hodnota úmyslů nespočívá v tom, že jsou dobré, ale moudré. Kdo neví, ať neučí, protože jen škodí a nic víc.