O dobru a zlu jinak
Jiří Vacek
Z hlediska nejvyššího cíle naší stezky, jímž je trvalé vědomí Boha Já jsem, je dokonce jedno, zda nás ze spočívání ve vědomí Já vytrhují dobré či zlé sklony. Ztotožnění s dobrem či zlou myšlenku s následným zapomenutím Já je stejně škodlivé v obou případech.
To samozřejmě neznamená, že zlo je dobro, že jsou si rovny. Nejsou, protože zlé přinášejí zlou karmu dobré dobrou a spásné nás vedou k Bohu, pokud na nich neulpíváme ve ztotožnění s nimi. Proto je nutné je neustále rozlišovat, ty zlé rozpouštět, spásné uskutečňovat, ale vždy bez ztráty vědomí Já a ztotožnění s nimi.
I apoštolové se mýlí
I tak poměrně ve vztahu k židovské víře svobodomyslný apoštol Pavel se mýlí. Jeho příkaz: „Žena v církvi ať mlčí“, obecně vzato nemá opodstatnění. V církvi mají mlčet ti, co jsou nevědomí, jedno zda muži či ženy. Nejlépe ovšem je, když na společných setkáních mlčí co nejvíce všichni a soustřeďují se na Boha se zastavenou myslí.
Pozor na dobré ego!
I dobré, etické ego je zlé a víc základem všeho zla, protože místo, aby žilo životem svého božského Ducha, se ztotožňuje se svým hmotným tělem a nevědomou, od Boha oddělenou myslí. Nežije Bohem, ale ve svém od Boha pokleslém stavu.
Pokud si zakládá na své dobrotě, čistotě a spravedlnosti, zakládá si na svém od Boha pokleslém stavu a životě bez Boha. Jen si pochvaluje zla své od Boha pokleslé existence.
O poslušnosti vůle boží
F. Drtikol tak drtil kola samsáry, jak namyšleně prohlašoval, až jej semlela a poslala jej zpět mezi nás, aby si udělal reparát. Je dobré se z takových případů učit, abychom se nedopouštěli omylů, které nás neúprosně vrací zpět do světa pokleslého od Boha.
Pamatujme si dobře: ne člověk, ale Bůh, jeho božská moc rozhoduje v souladu se zákony všeho, co stvořil. K vysvobození vede pouze poslušnost a odevzdanost do jeho vůle, která je vyjádřena právě touto zákonitostí a nic jiného. Pokud nečiníme tuto jeho vůli a žijeme s ní v rozporu, vylučujeme se tím sami z života božského, to jest ze života v Bohu a s Bohem.
To, co nás nejvíc ze všeho z Boha vylučuje, je samo ego, zejména to pyšné, které si myslí, že svět i Bůh se točí kolem něho a že jim bude poroučet. Jeho nadouvání a bití se v prsa, jak je veliké, jak všechno ví lépe než mistr i Bůh, mu však není vůbec nic platné.
Bůh, skrze mistra se ujímá jen těch skutečně pokorných a nikoliv těch náfuků, co stále jen posuzují mistry a vybírají si ty „nejlepší“ v přesvědčení, že oni volí a rozhodují. Jak směšné a ubohé zároveň. Ve skutečnosti o taková ega Bůh, a proto ani mistr, nestojí. Proč by také měli?