O cucání mistrů
Jiří Vacek
Míla Tomášová, jejímž žákem jsem nejprve byl a později duchovním partnerem, velmi nesnášela jeden typ hledajících.
Tvrdě je odsuzovala za to, že z mistrů jen „cucají“ jejich poznání a sílu, ale nic za to nevracejí a dokonce ani nepoděkují za dary, které na setkání s mistrem nabrali, aniž by se museli nějak namáhat. Berou zadarmo, a protože neznají vděčnost, i nadarmo. Jejich rozlišovací schopnost je zastřena nečistotami, které sami vytvářejí a horlivě udržují, protože podporují existenci jejich ega.
To vše si naopak hojně vynahrazují kritikou mistrů. Ač sami ničemu nerozumějí a ničeho nedosáhli, chyby mistrů vidí jak pod mikroskopem.
O poučce „Co je dovoleno mistrovi, není dovoleno žákovi“, nemají ani tušení. Ne že by mistrům bylo vše dovoleno, ale proto, že „když dva dělají totéž, nikdy to není totéž“.
Cucalové jen chtějí od mistrů brát, ale nechtějí nic vracet. Je pravidlem, že se stavějí do role neomylného soudce, který „ví své“ a jemu nemůže nikdo nic říkat.
Mistr jim slouží jen jako zdroj hojného duchovního přínosu, který je „zdarma“. Neumí rozpoznat hodnotu toho, čeho se jim dostává, ale zkritizovat mistry ano – v tom jsou oni skutečnými mistry. O sobě však nemají nejmenší pochybnosti.
Mistr tyto „smrtelné hříchy“, které chovají, dobře zná, ale často o nich ani nemluví, protože ví: „Byla by to zbytečná námaha.“ Jsou tak dokonalí, že nejsou schopni ani připustit své chyby. Prostě je nemají.
Proto také nemohou pracovat na své očistě a v důsledku toho se jim na stezce nedaří.
Proto putují od učitele k učiteli, nikde se nezdrží, ale udržují si pečlivě svou nezávislost. Jak motýli přecházejí z květu na květ, ale jejich vlastní nečistoty jim brání někde zakotvit a opravdu usilovat.
To vše mistr dobře ví a zná, ale mlčí, protože tento typ žáků chce jen brát, cucat a nikoliv sám usilovat nebo dokonce vracet, co nabral. Oni nejsou ochotni, ale ani schopni podívat se pravdě o sobě do očí a začít se čistit.
Dokud sami nedozrají k pochopení, jak to s nimi doopravdy je, není jim pomoci a každá námaha je marná.
Když konečně prohlédnou, často je již pozdě. To, co je jejich jedinou záchranou z moci zlého a nebožského světa, nejsou schopni správně využít a také projevit náležitou vděčnost.
Zvážíme-li, že bez mistra není možné dosáhnout poznání Sebe a dále vysvobození z řetězu zrodů v nebožském světě, je nesprávné chování k mistrovi všeho druhu velmi nerozumné. Zájem a chování žáka by měly být přesně opačné: získat zájem mistra a jeho pomoc v úkolu, který bez zásahu mistra není možný.
Síly odstředivé neboli zlé se jeví z tohoto pohledu velmi lstivé a vynalézavé, aby nás udržely ve své moci.
Zlo ega není jen zlé, ale i velmi chytré ve vynalézání důvodů, pro které shledáváme, že mistr „není hoden“. Proto důležitou částí boje proti němu je čistota mysli, která umožňuje vidět věci takové, jaké jsou.
To se týká hlavně nás samých. Je nezbytné pochopit, že máme mnoho nedostatků, které musíme nejprve rozpustit, než jsme na stezce puštěni dále.
Pochopit, že máme plno chyb a nedostatků, je zásadní poznání o nás samých. Jakékoliv představy o naší čistotě a dokonalosti jsou jen trikem ega, jak nás udržet ve své moci a nic jiného. Vycházet z opačných předpokladů je velká zábrana poznání a v pokroku na stezce a nic víc.
Proto je pravdivý pohled na nás samé tak zásadní pro pokrok na stezce.