Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Většina západních, jak říkám „civilních mistrů“, učinila jednu společnou, ale nedobrou zkušenost se žáky. Čím víc byli k hledajícím přátelštější, shovívavější, osobně přístupnější a na ně nenáročnější, tím méně si jich žáci vážili a nebrali je tak, jak by měli.

Působí zde Ramdasova poučka: „Přílišná blízkost mistra vyvolává k němu neúctu“. Mistr pro svou zevní obyčejnost není považován za nic výjimečného, ale je brán jako jeden z nich. Podíl na tom má i jinak běžně uplatňovaná mechanická demokratická rovnost všech lidí. V duchovnu taková rovnost naprosto neplatí. I když jsme si opravdu podstatně všichni rovni, duchovní výše každého jedince výhradně spočívá v tom, jak božství v sobě poznal, rozvinul a žije s ním v souladu. Nic jiného neplatí: mistr je mistr a žák je žák, a nikdy si ve svém stavu nejsou rovni. Žák potřebuje mistra, mistr žáka nikoliv. Každý žák je pro mistra jen obětí, kterou na sebe dobrovolně bere a na tom nic, ani nejlepší žákovo chování, nezmění.

Takto v Ostravě ve svém okolí dopadl například Jarka Kočí. Byl tak přátelský a kamarádský bez rozdílů ke všem, až se v očích zájemců kolem něho stal něčím běžným, nedůležitým. Brali jej jako kamaráda, jako jednoho z nich, ač byl jejich mistrem. V Praze si jej vážili víc než doma, „kde nikdo není prorokem“.

Jediný Pražák Vacek Jarku plně ocenil a jak Jarka říkal: „Vždy přijel s vědrem pro duchovní poučení“. Ostravákům říkal: „Vy sem chodíte se lžičkou a ještě ji často necháte doma“. Jaká opravdu tragická zaslepenost, která maří tak nedocenitelnou příležitost k duchovnímu pokroku.

Z tohoto pohledu má východní tradice, ve které jsou mistři vysoce ceněni a lidé se k nim s tím v souladu chovají, své velké opodstatnění. Jako vše v našem světě i toto chování má svůj rub. Je jím, jak často ukazoval Ramana Maháriši, zevně prokazovaná úcta – stálé padání na zem bez příslušného vnitřního postoje.

Také se v tomto duchu od mistra pak vyžaduje vše možné či spíše nemožné: děti, uzdravení z nemocí, úspěch v zaměstnání, a nikoliv to pravé, duchovní.

Oba postoje jsou nesprávné a krajností a žáci si jimi velmi škodí. Jakkoliv může být mistr osobně shovívavý a přehlížet nedostatky hledajících v chování k němu, duchovní zákony nic z těchto prohřešků neodpouštějí, ale tvrdě je trestají. Takoví žáci – nežáci nic nezískávají, ale jen ztrácejí. Nakonec jsou z blízkosti mistra odvedeni. Často právě pro své přesvědčení, že mistr „nic nemá“ a mistrem není. Nic z toho duchovní zákony neodpouštějí.

Kdo si mistra a jeho pomoci správně neváží a neoceňuje, tomu je vzata. Následující utrpení a bezmocnost mu názorně ukazují, jaký je jeho skutečný stav. Nesprávně smýšlejícím hledajícím nemůže pomoci ani nejvyšší mistr, prostě proto, že nejsou ani v nejmenším připraveni, aby ji mohli využít.

Mnozí pak končí ve věčné, ale marné zevní honbě za mistrem. Sjezdí celý svět, aby jej nalezli, ale zákonitě bez úspěchu. Překážkou je stav jejich nitra, nikoliv nedostatek mistra, nebo dokonce „nehodný“ mistr.

My na přátelích nic nevyžadujeme, což neznamená, že tento nárok nebo právo nemáme. Jsme existenčně nezávislí svou prací a důchody. Následujeme příklad apoštola Pavla, který se živil svou prací a navíc duchovně vedl druhé. Ač takoví mistři nikoho nezatěžují, zdaleka to neznamená, že nemají na nic nárok. Pokud žáci myslí způsobem: „Je to jen jejich záležitost, nás se to netýká“, jen odhalují stav svého nitra. Když nemají starost o mistry, jak mohou očekávat, že mistři budou pečovat o ně? Mistr je náš bližní, a navíc ve smyslu nauky dokonce i Bůh. Vztahují se proto na něj obě přikázání lásky k Bohu i k bližním společně. To vše platí stále, i když se již sami staneme mistry. To náš závazek k mistrovi nejen neruší, ale posiluje.

S nesprávným postojem k civilním mistrům je spojen další velmi škodlivý zvyk hledajících. Neberou jejich rady a připomínky vážně. To jim zabraňuje vyvarovat se chyb, které dělají a kterými se připravují o výsledky svého úsilí.

Často vidím chyby, kterých se někdo dopouští, ale když o nich promluvím, výsledek je nulový nebo dokonce záporný. Poslední platí, když se žák „urazí“, protože je dotčen ve své pýše: on přece chyby nedělá a již vůbec nemá nějaké nedostatky. Proč nežije v nebi, ale zde na zemi, když je tak dokonalý, je záhada.

Nejčastěji slyším, že se mýlím, druzí dělají totéž a dávají mně znát, jak je moje rada nepatřičná.

Typická je odpověď: „Ano, ale…“ Mám pravdu, ale za tím „ale“ následuje celá řada důvodů, proč ji nemám, proč to nejde a podobně. Když jsem takto pro namyšlenost vícekrát odmítnut, prostě radit – k velké škodě hledajícího – přestanu. Pak má přesně to, co se mu tolik líbí – vládu ega nad sebou a jeho odstředivých sil. Pokud si dokonce myslí, že když mu nic neříkám, že je s ním vše v pořádku, zabydlel se ve velkém sebeklamu, který mu přivodí velké utrpení. Pýcha, zejména duchovní, je mocná zbraň ega, která je spolehlivě chrání před „zlým“ mistrem a tím i Bohem.

Je s podivem, jak málo je těch, kteří opravdu pozorně naslouchají mistrovi, a přece neběží o nic jiného než o jejich vlastní, duchovní prospěch.

Nelze účinně rozpouštět ego, nepravé já, které je příčinou naší nesvobody a utrpení, a současně je ze všech sil bránit, když se mu něco nelíbí. Tím je nejen nerozpouštíme, ale posilujeme. A nic jiného než ego, které se takto brání proti svému napadení, v těchto případech nepůsobí. Taková obrana ega nás stojí mnoho. Dokud tyto způsoby ega, kterými nás ovládá a drží ve své moci, neprohlédneme, nemáme na pravou svobodu jedinou naději.

Často ego, největší zlo, jaké nás může ovládat, bráníme tak urputně, že raději opustíme „zlého“ mistra, který nás podceňuje, ubližuje nám a nechce vidět naši duchovní velikost.

Jednou ze známek pyšného a nedotknutelného ega je i přecitlivělost na nevinné žerty. Když budí, ať již velkou lítost nebo naopak nepřátelství, vždy co takto odpovídá, je velké ego. Nedostatek smyslu pro humor je vždy známkou, že s námi není něco v pořádku. Je pravdou, že existuje i humor zlý a nemilý, ale není těžké je rozlišit.

To, co si v nás příliš zakládá na vlastní důstojnosti, je vždy něco nezdravého. Lépe než chránit takovou namyšlenost ega je dobré se podívat, z čeho pramení, a tím dosáhnout jejího rozpuštění, což je vždy i zeslabení ega. A k tomu musíme směřovat.

Nelze bránit ego a současně je rozpouštět. Jedno vylučuje druhé. To je hlavní důvod, proč se nám ego nedaří rozpouštět. Záleží nám na něm – má nás tolik ve své moci, že je stále bráníme, místo, abychom je rozpouštěli.

Sice souhlasíme, že ego musí být rozpuštěno, ale doopravdy na něm lpíme ze všech svých zlých sil, které v sobě chováme.