Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Duchovní společenství je svým významem pro hledající jedním ze tří duchovních klenotů. Poslání tohoto klenotu je jediné: poskytovat pomoc hledajícím na stezce. Aby plnilo toto poslání, vyžaduje správné chování všech svých členů.

Požadavky na členy takového společenství uvádí například Ježíš v evangeliích. Obsahuje je rovněž duchovní skriptum „O duchovním společenství“.

Pro jejich důležitost je stručně opakuji. Prvým požadavkem je láska k Bohu a snaha o jeho dosažení. Ta musí být společným cílem všech členů.

Následuje láska k bližním. Koho jiného bychom měli milovat než právě členy společenství a chovat se k nim s ní v souladu: pomáhat jim ze všech sil na stezce k Bohu.

Proto platí plně pravidla trvalého odpouštění včetně lásky i k těm, které považujeme za naše nepřátele i když tak dokonce vystupují. Máme jim činit dobro. Nejlépe tím, že se za ně modlíme. Kdo se nedokáže takto chovat a odpouštět, tomu nebude rovněž odpuštěno. Právě proto se modlíme: „Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“. Platí i: „Kdo jsi sám bez viny, hoď prvý kamenem“.

Nemáme nikoho odsuzovat. V tom platí pravidlo, že nevidíme břevno v našem oku, ale malé smítko v očích našich bližních vidíme velmi jasně. Také platí: „Nesuď, abys nebyl sám odsouzen“. Posuzování a zejména odsuzování druhých je projevem duchovní pýchy, která je jedním z velkých smrtelných hříchů.

Z toho všeho je zřejmé, že prosazování osobních požadavků ve skupině typu: „S tímto členem nebudu meditovat“, je hrubým porušením požadavků, které musí každý člen společenství dodržovat, aby mohlo plnit svou úlohu: pomoc na stezce všem členům.

Vyhlašovat a dokonce veřejně: „S ním nechci meditovat“, je přiznáním se k nepřátelství, za kterým je nejhorší ze smrtelných hříchů – nenávist, která nás opravdu vyřazuje z milosti boží.

Kdyby každý chtěl meditovat jen s někým a s druhým ne, společenství by se brzy rozpadlo. Společenství také nemůže být útvarem, který má sloužit k uspokojení osobních vásan. Vedení společenství není osobním vůdcovstvím ani vlastní osobní realizací sebe, ale službou upřímným hledajícím.

Pokud někdo začne prosazovat „s ním nebudu meditovat“ a tento člen společenství, který je takto odmítán, se zúčastňuje prakticky všech meditací jako já, pak vlastně říká, že nechce meditovat se mnou. Nevěřím, že si toho není vědom. Chová nepřátelství i ke mně.

Takový člen má jen dvě možnosti. Buď nahlédne svůj omyl a změní svůj postoj nebo ze společenství odejde. Jinou možnost nevidím. Nechtít druhé členy společenství je v tomto smyslu totéž, co nechtít Boha.

Již sama skutečnost, že musím neustále zdůrazňovat tak pro hledající samozřejmé požadavky duchovního života, ukazuje, jak mělcí a povrchní v tomto směru jsme. Pak se nedivme, že naše výsledky na stezce jsou s tím v plném souladu.

Společenství má pomáhat na stezce všem členům, nikoliv jen jednomu. Proto jeho členové musí sledovat v něm nejen prospěch vlastní, ale i všech.

Jinými slovy, chovat se zodpovědně za sebe i za druhé tak, aby se jeho blahodárné působení na všechny neustále zvětšovalo. Proto se máme pečlivě vystříhat všeho, co společenství rozděluje a oslabuje.

Takové chování přináší prospěch i nám. Pokud sledujeme jen vlastní prospěch a o druhé nedbáme, nakonec uškodíme nejvíc sobě.

Jak pak všichni dopadáme nebo lépe upadáme, jsme již zažili vícekrát, když mezi námi vypukly rozbroje. To je názorný příklad, jak pak všichni škodí všem a všichni mají jen duchovní ztráty.

Je velká škoda, pokud se z takových událostí nepoučíme a nevezmeme si odstrašující příklad. V takových bojích nejsou vítězové, ale vždy jen poražení. Základní příčina všeho tohoto zla – a nic jiného, než zlo to není, je zanedbání vlády nad myslí, která následuje po opuštění pozorovatele a duchovního rozlišování.

Právě zde – v ovládání naší mysli pravá stezka začíná nebo také jeho ztrátou končí. Hodiny meditace nic z toho nemohou nahradit ani napravit, ale dokonce jen zhoršit posílením ega a jeho zla v nás.

Pro ty, kteří mají druhé vést, jsou uvedené zásady naprosto samozřejmé a mají jít v jejich dodržování všem příkladem. Na ně jsou požadavky ještě mnohem přísnější než na řadové členy, a to plným právem.

Každý by měl být vždy nejpřísnější sám na sebe a řídit se moudrostí: „Jelikož nejsem sám dokonalý, musím trpělivě snášet nedokonalost druhých“. Jiná cesta k Bohu neexistuje.