O boží vůli
Jiří Vacek
Je-li Bůh láska, pak je zřejmé, že chce, abychom v jeho božské lásce žili s ní v souladu.
Bůh však není jen láska, je i nejvyšší moudrost. I s ní máme proto myslet a jednat v souladu.
Ze všeho nejvíce je Bůh vědomí Já jsem, které do nás vložil jako pravé Já, kterým je i on sám.
Bůh je i jediná nejvyšší tvořivá moc a síla. Síla, kterou máme, je její součástí. I tu proto máme používat v souladu s jeho mocí. Moudře a s láskou ve vědomí Já jsem.
Proto máme žít v souladu s vědomím Já jsem. Co to znamená? Na prvém místě být si jej vědomi a trvale žít ve ztotožnění s ním ve spojení s božím vědomím Já jsem.
Plnění všech těchto požadavků a to trvale, je pro každého člověka velmi a velmi obtížné, spíše dokonce nemožné.
Může je plnit jen Bůh sám sebou, svou existencí. Jeho vůle je vlastně on sám.
Je-li láskou, je to jeho láska, on sám, který působí svou láskou, která je současně takto i jeho vůle.
To samé platí i o boží moudrosti. Je jí on sám a jako takový stále uskutečňuje svou vůli svou moudrostí.
Je i nejvyšší silou a mocí a proto to, co tvoří a co se touto mocí děje, je jeho vůlí a současně i v souladu s jeho láskou a moudrostí.
Bůh není rozdělen. Není zvlášť láskou, tvořivou mocí a moudrostí, ale tím vším trvale, současně a vždy. Toto vše je stále jeho vůlí. Z tohoto pohledu vůli boží může plnit pouze on sám a nikdo jiný.
Proto přesně vzato, nikdo nemůže plnit boží vůli. Co však můžeme, je vzdát se své vůle a odevzdat se do vůle boží a nepřekážet jejímu působení. To však není fatalismus, nečinnost, ale stav, ve kterém prožíváme přítomnost boží v sobě, ve vědomí Já jsem a necháváme v sobě Boha Já jsem svobodně působit, aniž bychom jeho působení překáželi.
V tomto smyslu největší překážkou svobodného božího působení v nás je ztráta vědomí Já jsem, zapomenutí jeho lásky, moudrosti a moci.
Kdo chce být odevzdán do vůle boží, musí jej nejprve si uvědomovat a v tomto vědomí svolit k jeho působení v sobě. Považujeme-li za nutné, můžeme pozornost namířit na to, co chceme boží mocí ovlivnit, ale vždy se svolením, aby se uskutečnilo to, co je v souladu s Bohem. To je pravé: „Buď vůle tvá!“
V praxi i ti, co se hlásí k víře v Boha, zaměňují toto plnění boží vůle, které je spíše nebráněním jejímu působení, za určitý druh jednání. Vnucují Bohu svou představu o tom, co je jeho vůlí a vydávají ji za plnění boží vůle. Takové plnění boží vůle často podle lidí znamená i zabíjení těch, kteří věří jinak než my. To nejen není plnění boží vůle, ale pomáhání zlu, které je opakem boží lásky a moudrosti.
Bůh nechce na prvém místě, abychom dělali to či ono, ale abychom si jej v sobě plně uvědomovali takového, jaký je sám sebou a nebránili jeho božství v jeho působení a to na prvém místě v nás samých.
Bůh v nás může projevovat svou vůli pouze tehdy, když si jej v sobě jsme vědomi a necháváme mu plnou svobodu jeho působení, ve které mu svěřujeme své bytí v plné důvěře a lásce k němu.
Pokud okolnosti vyžadují, abychom se rozhodovali i naše rozhodnutí takto svěřujeme Bohu. Co je a není v běžném životě vůlí boží, je zřejmé z duchovních pravidel života. Správné rozhodnutí nalezneme v jejich živém duchu a nikoliv podle mrtvé litery.
Nejvyšší boží vůlí je Bůh sám. Nejsou dva, ale jedno.