O Bohu, světě, mistrech a milosti
Jiří Vacek
Myšlenky z meditace 3. 5. 08
Vše, co existuje, je jen jedna jediná Skutečnost, které říkáme Bůh. Ne vše, co se v projevené části boží nachází, je v božském stavu neboli božské. Bůh dal stvořeným bytostem svobodnou vůli, možnost žít vědomě s Bohem nebo bez něho. Ti, kdož zvolili život bez Boha, jej také mají. Žijí nebožsky se všemi důsledky, i když vše je Bůh, ale ne vše se nachází v božském stavu, což platí o stvořených bytostech i jejich světě. Bytosti, které nežijí vědomě Boha, žijí rovněž v nebožském světě, který odpovídá přesně jejich duchovní úrovni. Pád Adama vedl k jeho vyhnání z ráje neboli do života v nebožském světě. Starý zákon říká tuto pravdu naprosto jasně: „Skrze tebe je proklet tento, tj. nebožský svět“. Jako i dobrá vláda staví věznice, kam patří ti, co nedodržují zákony společnosti a trpí v nich, tak Bůh, jeho tvořivá síla, tvoří nebožské světy pro ty, co žijí bez Boha. Staví i nemocnice pro ty, kteří jsou nemocní a chtějí se uzdravit. Jejich duchovní obdobou jsou světy, úrovně nebo společenství, kde se bytosti uzdravují z nebožského života.
Rozumějme dobře! Vše, co se děje, se děje z vůle boží, ale ne vše toto Bůh skutečně chce, je jeho přáním. Jeho přáním je, aby všichni žili božsky. Ponechává nám však možnost volby života s ním, s Bohem nebo bez Boha a ustanovil řád tohoto světa, ve kterém je každý zodpovědný sám za sebe a sklízí přesně to, co seje. Kdo seje nebožsky i nebožsky sklízí.
Ani v nejhlubším stavu pádu nás Bůh neopouští, ale nabízí nám řešení naší nevědomosti, utrpení a nesvobody v podobě návratu k němu prostřednictvím mistrů, duchovní společnosti a milosti. Záleží jen na nás, zda jeho nabídku přijmeme nebo nikoliv a nabízenou pomoc využijeme.
Prvým předpokladem našeho návratu je zrušit naše přitakání zlu, způsob myšlení a jednání, ve kterém volíme zlo jako způsob zabezpečování naší existence a přání.
Dalším krokem je nástup stezky, na které je naší velkou pomocí mistr, duchovní společenství a boží milost.
Mistr, stejně jako slunce, působí svou pouhou existencí a přítomností. Tím, že je, neustále přivádí milost boží na svět. Jeho působení je nejsilnější v přítomnosti jeho osoby, ale není na ně omezeno. Kdo se umí naladit na odhalené mistrovo Já jsem, může jeho pomoc přijímat i na dálku.
Ať s mistrem nebo bez mistra, kdekoliv se shromáždí dva nebo více hledajících ve jménu Boha a soustřeďují se na něho, tam je skutečně Bůh přítomen jako vědomí Já jsem a pomáhá jim v jejich úsilí. I to je milost a i tak je možno ji čerpat. Duchovní společenství, jak učí buddhisté, je proto skutečně vzácný klenot. Máme je proto vyhledávat a rozvíjet se v něm ve vzájemné úctě a lásce. Je naprosto nezbytné je střežit proti jakýmkoliv projevům osobní nesnášenlivosti, dělání nepatřičných rozdílů nebo dokonce nepřátelství. Jakékoliv spory mezi jeho účastníky jsou vždy projevy sil nepřátelských Bohu a nikoliv nějakou snahou po spravedlnosti a podobně. V zájmu udržení společenství a dobra, které přináší, musí jít vše osobní a rušivé stranou.
Milost boží je zde stále stejně jako sám Bůh. Jedno ani druhé není proto nutné získávat. Co je nutné, je naladit se na Boha, otevřít se jeho působení, což je právě milost a plně se jí odevzdat.
V tomto smyslu, tímto způsobem, máme se na Boha neustále soustřeďovat svou pozorností i myšlením a to s pravou odevzdaností. Ta není ničím jiným než odevzdáváním se působení Boha v nás, jeho milosti, jak bylo řečeno. Jinak řečeno: je pravým plněním modlitby „buď vůle tvá“.
Trpné přijímání osudu nemá s pravou odevzdaností nic společného. Ač je pravda, že vše, co se děje, děje se podle jeho vůle, neděje se tak z jeho vůle, tj. není to jeho přáním. Bůh nechce naše utrpení, ale pouze nás učinil zodpovědnými za naše chování, jednání a hlavně myšlení a cítění. Je jeho vůlí, abychom sklízeli, co sejeme, ale jeho skutečným přáním je, abychom žili jako on: božsky a v jednotě s ním.