O (ne)vděčnosti
Martin Tomeš
Představte si učitele angličtiny, který působí na základní škole. Jeho znalosti zdaleka přesahují úroveň této instituce a jen ti, kteří již sami dokončili vysokou školu mohou říci, jestli je ve vysokoškolských znalostech dobrý tak či onak. Nicméně, nic to nemění na faktu, že vystudoval vysokou a teď učí na základce, protože ji má poblíž současného domova a navíc má rád práci s dětmi. Po jisté době si povšimne skupinky poměrně nadaných, ale chudých žáků a protože vidí jejich snahu a touhu po vědění, tak jim nabídne lekce angličtiny v kroužku zdarma a to jednou týdně. Ne vždy se hodina koná, ale tito žáci si dobře uvědomují, že to je jen dobrá vůle učitele, že je učí extra a byli by proto vděční i za jednu hodinu měsíčně. Po jisté době se objeví další zájemci, většina z nich bohužel jen proto, že mají pocit, že je někde něco zdarma a že se nebudou muset tolik učit, když to na kroužku odsedí. To vede k tomu, že po čase začnou přemýšlet, jestli by je někdo nenaučil anglicky úplně bez práce a pokud možno bez přemýšlení či jestli nepřejít na jiný jazyk (a to ještě neumí kloudně ani základy angličtiny, ale už mají pocit, že mohou kritizovat výslovnost učitele a také možná to, že tu a tam, ó ty hrůzo, neví jedno speciální slovíčko, na které se ptají. To, že oni sami neumí ani sestavit jednoduchou větu jim však nevadí).. Samozřejmě, mají právo si zvolit, co chtějí, ale někteří, když odcházejí, ani nepoděkují, prostě se seberou a odejdou a to, že se jim učitel věnoval třeba dva roky ještě shazují tím, že říkají, že to všechno vlastně už dávno uměli, jen jim to tady tak nějak doklaplo a zažilo se to (což už samo o sobě, je podle mě velký přínos). Přátelství, vděčnost a úcta k člověku, který se o ně nezištně z lásky staral, této skupině žáků nic neříkají. Není na tom něco divného?
Jiný příklad: představte si ženatého muže s manželkou a třemi dětmi. Bydlí v paneláku a protože se jim daří poměrně dobře, tak pomýšlí na to, jak pomoci druhým. Dojde k názoru, že když dá každému bezdomovci jeden krajíc chleba, že to jim moc nepomůže, i když i to je dobré, a tak se rozhodne vybrat si dva bezdomovce a ty dvakrát týdně zve k sobě zdarma na oběd. Takto se jim věnuje půl roku. Po čase, když se bezdomovci zotaví a zesílí, začne si jeden uvědomovat, že za to, že se začíná stavět na vlastní nohy a té péče už tolik nepotřebuje, vlastně vděčí onomu ženatému muži a začne si toho vážit a chovat se podle toho. Druhý bezdomovec však po jisté době začne přemýšlet o tom, jestli někde není zadarmo ještě lepší polévka, a že mu tady možná dávají jen to horší. Vůbec ho nenapadne, že by měl být vděčný za všechno, co dostane, protože to zdaleka není samozřejmé a hostitel to dělá z jen ze své dobré vůle. Místo toho má sklony svému chlebodárci vyčítat, že by mu měl zdarma dávat víc jídla a lepší porce. Rozumějte dobře, i kdyby odešel někam jinam na „lepší polévku“ tak to nic nemění na tom, že by měl být vděčný a vážit si toho, že mu někdo vůbec pomohl, když byl skutečně na dně.
Když pak později takovýto žák (z prvního příkladu) či bezdomovec (z přirovnání druhého) potkává lidi, kteří ho jen využívají, diví se, proč k tomu dochází. Že si to sám připravil svým dřívějším nesprávným jednáním ke svému opatrovníkovi, který ho postavil na nohy, na to nemyslí. Samozřejmě, kdyby o mě někdo takto pečoval, učil mě či mi dával na jíst, a pak po čase na oplátku chtěl, abych někoho zmlátil či dělal něco jiného nemorálního, že to vůbec není nezištná činnost a s takovými lidmi pak raději rychle přeruším kontakt, ale o tom náš příklad není. Výše popsané příklady jsou o šlechetných lidech, kteří pomáhají ostatním, protože je to jejich přirozenost, jako je přirozené, že slunce svítí. Ostatně podle plodů poznáte je.
Jsou tyto příklady jasné? Myslím, že se všichni shodneme na tom, že se ani nevděční studenti ani druhý bezdomovec nechovají správně. Tak proč, když je to tak jasné, se tolik hledajících chová stejně k mistrovi? Myslí si snad, že v duchovnu je nevděk a neúcta v pořádku, zatím co v hmotě nikoliv? A co výrok: “Jak nahoře, tak dole“? Nebo se domnívají, že je mistrova povinnost se o ně starat? Z výše uvedených příkladu je jasné, že nikoliv. A protože, takovýchto „druhých“ typů, kteří si myslí, že je samozřejmé být s mistrem či moci studovat přímou nauku, je kolem nás hodně, cítím potřebu říct: „Mistře, moc Vám za vše z celého srdce děkuji. Uvědomuji si, že je to velká milost být ve Vaší přítomnosti a číst Vaše knihy“.
S úctou a láskou Martin Tomeš