Nezbytný základ každé stezky k Bohu
Jiří Vacek
Ze zjištění oživující a tvůrčí moci vědomí a ze skutečnosti, že stále a nepřetržitě pozornost vědomí k něčemu přivracíme, vyplývá nutnost jejího řízení tak, aby:
1. Směřovala k Bohu a ke všemu, co nás k němu přivádí.
2. Byla odvracena od všeho, co nás od Boha odvádí.
Obojí je nutno uplatňovat trvale a nepřetržitě. Nelze se chvíli zabývat Bohem a chvíli se nechat plně pohltit až do nevědomosti egem a světem. Pokud Ježíš říká: „Nelze sloužit dvěma pánům“, má na mysli právě toto. Prvým požadavkem stezky je proto pozornost neustále namířená na Boha v jakémkoliv tvaru nebo i bez tvaru a jakýmkoliv způsobem. Tento požadavek platí plně, a to ať jsme činní nebo nečinní. Proto je nezbytné nejen meditovat v klidu, ale naučit se meditovat i při tělesných a duševních činnostech. Stezka, pravá stezka k Bohu, není proto ničím jiným, než životem, ve kterém nepřetržitě obracíme pozornost k Bohu a odvracíme ji od všeho, co nás od něho odvádí. Máme plnit své povinnosti, které vyplývají z našeho postavení ve světě, ale současně udržovat jakýmkoliv způsobem část naší pozornosti na Boha. Pravidlo křesťanského řádu: „Modli se a pracuj“, nechápejme tak, že se někdy máme modlit a někdy jindy pracovat, ale že se máme modlit, obracet pozornost k Bohu neustále, ať se nacházíme v klidu nebo v činnosti. Rozdělovat modlitbu a činnost je velmi nešťastné a je velkou nevědomostí.
Dobře při tom rozlišujme přímé namíření pozornosti na Boha od nejrůznějších nepřímých, a proto pouze pomocných postupů. Poslední mohou stezku usnadňovat, ale přímo k cíli, k Bohu nevedou. Zkušenost Boha přináší pouze a výhradně pozornost obrácená přímo na něho. Pokud ji k němu nepřivracíme, nemůžeme si jej ani uvědomit.
K Bohu, ke spojení s ním proto nevedou žádné zevní činnosti těla ani mysli, pokud nejsou provázeny pozorností vědomí obrácenou k Bohu.
Z tohoto důvodu všechny stezky, které neučí trvalé obracení pozornosti na Boha, nejsou přímé a k Bohu nevedou ani vést nemohou. Mohou nás očišťovat, zlepšovat charakter, což je jistě dobrá a nutná součást stezky, ale samo o sobě je toto vše nedostatečné. Chybí to hlavní: soustředění moci vědomí na sebe, na Boha.
Některé stezky obracejí pozornost vědomí na Boha nevědomě. Nemluví o pozornosti vědomí, ale pracují s ní vždy. Není jiná společná podstata všech stezek k Bohu než obracení pozornosti na Boha a její odvracení od všeho, co on není nebo je mu dokonce nepřátelské.
Pozornost vědomí obrácená k Bohu je onou dostředivou silou, která nás přivádí k Bohu. Pozornost vědomí přivrácená k egu a světu je pozorností odvrácenou od Boha. Proto nám nejen neumožňuje jeho poznání, ale přímo nám jej zastírá a odvádí nás od něho do pohlcení tělem, myslí a světem. To je ona odstředivá síla mystiků, která nás odvádí od Boha a poutá k tělu a do světa.
Není možno zůstávat bez pohybu, protože moc pozornosti vědomí působí neustále. Proto vždy se buď Bohu blížíme nebo se mu vzdalujeme podle toho, zda v daném životním období vytváříme více síly dostředivé, k Bohu směřující nebo odstředivé. Neděláme-li to, co nás k Bohu přivádí, děláme to, co nás od něho odvádí. Buď se Bohu blížíme nebo se mu vzdalujeme. Jiná možnost, něco mezi tím, neexistuje. Podstatou všech sil, které nás Bohu vzdalují a jsou mu nepřátelské, je pozornost vědomí odvrácená od Boha.
To, co v prvé řadě rozhoduje o úspěchu cesty k Bohu, o dosažení jejího cíle, je pozornost plně obrácená k Bohu. Na jejím začátku a dlouho i v jejím průběhu je do značné míry jedno, jak Boha chápeme a jak si jej představujeme. Síla pozornosti vědomí nás přivádí k Bohu, je-li k němu obrácena, ať jej chápeme jakkoliv. Je určitě dobré, když jsme schopni v souladu s naším pokrokem na stezce, naše chápání Boha prohlubovat a zbavovat se o něm nesprávných představ.
V souladu se zákonitostí moci pozornosti vědomí lze základní stezky k Bohu posuzovat z hlediska vědomého nebo nevědomého přivracení pozornosti. Z tohoto pohledu jedině džňána jóga pracuje vědomě přímo s vědomím a s jeho mocí od začátku až do konce. Ostatní stezky také pracují s mocí vědomí, ale nevědomě. Z tohoto pohledu je stezkou nejpřímější, nikoliv však nutně nejrychlejší. Rychlost dosažení je vždy přímo úměrná našemu úsilí. Ani nejúčinnější prostředky nepřinášejí rychlé úspěchy, pokud nejsou plně využívány.