Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Všichni mistři, jsou-li pravými mistry, žijí v ryzím neomezeném vědomí Já jsem. Mistrem v užším a přesném slova smyslu je v nich právě toto neviditelné, ale skutečné vědomí, které je i Bohem v nich. Toto vědomí z nich doslova a skutečně vyzařuje do jejich okolí a působí v něm na druhé tak, že v nich budí k uvědomění jejich vlastní božství. To platí samozřejmě pouze za předpokladu, že hledající se tomuto božskému vlivu otevírají s pokorou, odevzdaností, úctou, láskou a s utišenou myslí. Pokud tak nečiní a nesplňují uvedené podmínky, nemohou nic z tohoto božského vlivu přijmout. Mohou se dokonce domnívat, že neexistuje.

V tomto smyslu je mistr Bůh a na této skutečnosti nic nemění stav jeho osobnosti a její projevy. Posuzovat proto mistra podle ní a jejího chování je proto naprosto nesprávné. Přítomnost mistra – Boha Já jsem, který z jeho osoby září, napadá síly Bohu nepřátelské v hledajících a ty se brání úměrně své moci. Vyvstávají jim pochybnosti, které jsou vyvolány záměnou osoby za mistra – vědomí Já jsem a snaha mistra kritizovat a zkoumat, zda je pravý či ne. Tím se hledající dopouští dvou základních chyb:

1. Posuzuje mistra zevně, podle osoby a nikoliv podle ducha.

2. Přisuzuje si schopnost rozpoznat mistra – Boha – kterou nemá.

Je proto hledající závislý v rozpoznání mistra pouze na své víře? Není.

Nepřímo můžeme mistra rozpoznat podle jeho učení. Praví mistři nás obracejí ze světa do nitra a zdůrazňují nutnost poznání sebe a Boha jako nejvyšší cíl našeho života. Také platí, že jako strom se pozná podle ovoce, mistr, pokud ovšem učí, se pozná podle žáků. Pokud duchovně prospívají pod jeho vedením, jsou takové výsledky určitě dobrou známkou. Pokud jeho žáci šíří nenávist na ty, kteří mají jiné názory a sprostě  je urážejí, jistě jde o povážlivé znamení. Učí je toto jejich mistr?

Za tímto počínáním není nic jiného než to, co křesťané nazývají ďáblem, Buddhisté márou neboli síly zla. Ty nepochybně existují; nejsou pověrou, ale zlou, Bohu nepřátelskou mocí, a proto se snaží zabránit těm, kteří jim podléhají, v přijetí mistra. Za toto počínání skutečně hrozí strašlivé tresty. Ne nadarmo Ježíš říká, že pro takové lidi by bylo lepší, aby nemohli ve svém zlu pokračovat, kdyby byli utopeni. I to patří k mistrovství: takto „vyhrožovat“.

Jsme-li upřímní, božská síla nám často sama ukazuje, kde máme hledat mistra a jeho pomoc. Mistrova osoba nám vstupuje do snů, máme jeho vize nebo se nám dokonce jeho postava mění před očima ve světlo. Tak náš šakti poučuje, ale bohužel často marně. Pro naši zaslepenost nevidíme a nechápeme, a tak přicházíme o obrovskou příležitost.

Další způsob je ještě lepší. Meditovat společně s mistrem tak, že zastavíme veškerou činnost mysli a naladíme se na přijímání „klidu, míru a čistého vědomí“, které z mistra vyzařuje. Pokud je necítíme, hledejme příčiny nejprve v nás. Naše nečistoty se mohou právě působením mistrova vyzařování hrnout do vědomí a okamžitý výsledek se může zdát zhoršením a nikoliv zlepšením. Tak tomu není. To je začátek očisty, kterou musí projít každý. Vše zlé a nespásné musí vstoupit do vědomí, aby bylo uvědoměno, rozpoznáno a rozpuštěno.

Ego je velmi lstivé a jeho největší snahou je nás od mistra odvrátit. Místo, aby poslouchalo rady mistra a pracovalo na svém rozpouštění, zkoumá kriticky různé mistry s otázkou, zda se mistr může mýlit.

Nuže to, co je jediným mistrem ve všech osobách, je ryzí vědomí Já jsem, Bůh, a to se nemýlí ani mýlit nemůže. To, co se mýlit může a také se mýlí, je mysl mistrů. Mistr se může – jeho mysl – nepochybně mýlit například v počtech.

I velcí mistři se například liší v některých otázkách nauky. Často zmiňují například rozpor mezi Ramanou Mahárišim a Swami Ramdasem. Prvý tvrdí, že žák má zůstat u mistra, dokud nedosáhne dokonalé realizace, druhý opět soudí, že přílišná blízkost mistra budí v žákovi neúctu k mistrovi. Svým způsobem mají pravdu oba.

Mistři advaity kladou jednostranný důraz na statické vědomí. O šakti mluví zřídka a svět je pro ně pouhou iluzí. Mistři kašmírského šivaismu naopak roli šakti zdůrazňují a říkají, že svět není iluzí, ale projevem moci Já. V tomto bodě se dostávají do sporu i tak dva velcí a nesporní mistři jako Ramana Maháriši a Nitjananda. Z pohledu duchovní praxe není ani zas tak důležité, jestli považujeme svět za iluzi nebo za dočasnou a pokleslou skutečnost. Podstatné je, zda směřujeme z pohlcení v něm k Bohu. Ne všichni mistři mají také stejné duchovní zkušenosti: Nisargadatta Maharadž například udává, že nemá zkušenost s duchovním Srdcem, jehož význam Maháriši tolik zdůrazňuje. Nitjananda také považuje za nejvyšší centrum, kde se spojuje Šakti a Šiva, sahasráru na vrcholku hlavy.

Co si s těmito rozpory počít? Nic. Rozhodně nejsou důvodem k posuzování, zda uvedení mistři jsou mistry nebo ne. Máme následovat stezku, kterou ukazují, a která je podstatně stejná. Až ji dokončíme, přesvědčíme se sami, jak to je.

A co se stane se žákem, který přijme za mistra někoho, kdo jím není? Pokud bude upřímný a jeho cílem bude opravdu Bůh a nikoliv zbožštění jeho ega, Bůh se jej ujme a časem nalezne pravého mistra. Jak říká Bhagavadgíta: On přijímá klanění ve všech tvarech. Všichni mistři se shodují, že bez pomoci mistra nelze Boha uskutečnit. Otázka mistra je proto pro hledající otázkou úspěchu či neúspěchu na stezce. Jinak řečeno tímto rozhodováním žák určuje svůj osud. Zdůrazněme, že svůj. Mistra se jeho rozhodování nedotýká ani v nejmenším. Předpoklad, že mistr žákem něco získává je směšná nadutost. Výsledkem takového rozhodnutí je, zda budeme dále směřovat do ega, jeho nesvobody, utrpení a dalších zrodů v nebožském světě nebo k poznání své božské podstaty, svobody a blaženosti. Vězme dobře, jde o hledajícího a nikoliv o mistra. Nesprávný přístup k této otázce a stavění se do postavení neomylného kritika mistrů, znamená dávat přednost egu před Bohem. Pak nemůžeme očekávat nic než život v egu. Myslet si, že rozhodujeme my, kdo je mistrem a kdo nikoliv, je sebeklam, který zastírá ochotu pochopit, že základními předpoklady správného hledajícího jsou pokora a odevzdanost. Pokora, která vychází z poznání naší nedostatečnosti, slabosti a omezenosti. Jejím výsledkem je spoléhání  na moc boží, což je pravá odevzdanost.

Odmítnout milost boží, kterou nám osoba mistra přináší, není nic jiného než velké duchovní neštěstí a zároveň jasné vysvědčení o naší duchovní nedostatečnosti. Je důkazem, že nás ovládá ego, naše zlo a nikoliv touha po božím dobru.

A pamatujme: v této záležitosti zmýlená platí a platíme za ni těžce. Nevědomost v duchovní oblasti nejen neomlouvá, ale je proviněním největším. Naší povinností je vědět a chovat se s naším poznáním v souladu.

Při posledním soudu, v bardu po opuštění těla se milost nedává. Každý odchází tam, kam celý život směřoval.