Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nezapomínejme na Boha

20. 7. 2007

Jiří Vacek

Ramana Maháriši v jednom ze svých výroků říká, že když dosáhneme klidu mysli, snadno zapomeneme na Boha a varuje nás před tím. Klidem mysli zřejmě myslí vyšší stavy poznání, ve kterých se zdá, že jsme Bohem. Nejsme, ale pouze Boha více či méně zažíváme. Pokud si tyto stavy jako jedinci přivlastníme, snadno propadáme solipsismu, že existujeme jen my, a že jsme totožní s Bohem.

Trocha střízlivého uvažování nás přesvědčí, že skutečnost je jiná. Náš zevní i vnitřní život není v naší moci, ale právě naopak. Je řízen a ovládán silou vyšší, na nás nezávislou, která nám zdaleka nepřináší pouze to, co chceme, ale často více toho, co nechceme. Postačí si vzpomenout na náš denní spánek. Každý den nás tato síla odtahuje z těla hmotného a tím i z jeho světa do těla snového, ve kterém žijeme naprosto jiný, snový svět, který, dokud trvá, je stejně skutečný jako svět stavu bdělého.

Z této moci nejsou vyjmuti ani mistři ani spasitelé. Nezná výjimek, nelze jí diktovat. Pokud jsme dostatečně pokorní a odevzdaní do její vůle – rozuměj zákonitosti, můžeme s ní spolupracovat. Čím víc se nám daří se jí otevírat a žít s ní v souladu, tím šťastnější jsme.

Velikost naší odevzdanosti je mírou našeho sjednocení s Bohem a s jeho mocí. Naprostá odevzdanost je naprostým sjednocením, ale ani plně odevzdaný jedinec se nestává Bohem, ale právě naopak: v naprosté odevzdanosti nezbývá nic jiného než Bůh.

Proto je tak důležitá pokora a to právě i na nejvyšších duchovních stupních. Je předpokladem, bez kterého se nemůžeme odevzdat. Pyšný člověk není odevzdaný. Drží se sebe a nikoliv Boha. Cení si víc sebe než Boha a dokonce se staví nad něho, což si někdy ani neuvědomuje, jako ani věční zachránci světa. Pýcha je velký jed v duši. Ohrožuje jí od začátku cesty až do konce. Nejsou proti ní odolní ani vysocí duchové. I andělé padají, když se chtějí pod vlivem své pýchy rovnat Bohu. Často je pýcha tak jemná a maskovaná vznešeností, že není vidět. Právě tehdy je nejnebezpečnější. Jejím posledním projevem je snaha rovnat se Bohu, být stejně dokonalý jako On. Není vždy jasně vyjádřená, ale často se projevuje skrytě v přesvědčení, že Bůh si neví rady, nezasahuje a my se ujímáme jeho role. Jsou jí postiženi všichni ti zachránci světa, boddhisatvové a někdy i mistři.

Ani mistr nesmí lpět na svém mistrovství. Pokud zapomene, že jediným mistrem je Bůh, snadno se od Boha odloučí. Pokud se nechová v souladu s božskou moudrostí, utrpí škodu na duchu, mysli i těle.

I on musí dobře rozlišovat, kdy platí: „Nikdo nestaví své světlo pod kbelík“ nebo kdy platí opak: „Neházejte perly (duchovní dary) sviním, aby se neobrátily proti vám a neroztrhaly vás“. Svině nejsou jen zevní lidé, ale často i duchovní, ovšem posedlí zlem.

Proto nikdo nevystačí pouze s láskou, ale nutně potřebuje i buddhi, božskou moudrost. Bez jejího světla  tápe ve tmě nevědomosti a proto i trpí. Důvod, proč trpí i lidé vedení láskou, je právě zde. Mají Boha jako lásku, ale nemají jej jako moudrost. Nemají Boha celého, ale jen jeho část, a proto  tápou a strádají. Jejich Bůh není celým Bohem, a proto se ani plně neprojevuje.