Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Mnozí hledající dokonce i desítky let čtou duchovní literaturu a meditují sami i ve společenství, ale současně dodnes nenahlédli naprostou nezbytnost ovládat svou mysl a to neustále po celý den okamžik po okamžiku s použitím rozlišující moudrosti.

Ponechávají volnost zlu, kterému se nejen nebrání, ale plně se s ním ztotožňují, aby vládlo zejména zlými city jejich mysli. Přijímají je za své, za spravedlivé a samozřejmé i oprávněné a ochotně se jím nechávají ovládat.

Trvale si hoví podle jejich soudu ve zcela oprávněných a spravedlivých citech nelásky ke svým bližním, ač je mají milovat dokonce včetně nepřátel. Nemají stále někoho rádi a neví ani proč, tak si to zdůvodňují, že je nezdraví, je jim nepřátelský, nesměje se na ně, ubližuje jim – důvodů jsou tisíce, ale všechny jsou vždy a ve všech případech neplatné. Zlo je vždy jen zlem a zlé a také nic jiného, když je neodstraníme než utrpení a další zlo nepřináší.

Jak je možné, že si ani po tolika letech neuvědomují, jak si škodí? Pod vlivem smrtelných hříchů nejen od sebe odhánějí Boha, který je láskou, ale navíc si připravují zlý osud. Síly nelásky, závisti, pýchy, zlosti a hněvu se jich po odložení těla plně zmocní a budou je týrat s takovou silou a tak dlouho, jak dlouho je oni sami vytvářeli a žili v nich spokojeni sami se sebou a v přesvědčení o své duchovnosti a spravedlnosti.

Křesťané mluví v této souvislosti naprosto oprávněně o smrtelných hříších, které zabíjejí náš duchovní život a berou nám boží milost. Jinými slovy: je-li Bůh láska, tak se nemůže projevovat v mysli, která nemá ráda a dokonce nenávidí, je trvale ve stavu zloby, závisti a povyšuje se nad druhé v pýše nad svou domnělou duchovností, ač doslova svými zlými city Boha od sebe odhání.

Jak je možné, že nedokážou pochopit jednoduchou a základní poučku:

Mysl je skutečná tvořivá síla. Každá vytvořená myšlenka, cit, představa je samostatným výtvorem tvořivé síly, která směřuje ke svému uskutečnění v souladu s náplní, kterou jsme do ní vložili a se silou, s jakou jsme ji vytvářeli.

Výsledky působení našich myšlenek se k nám vrací podle zákona příčiny a následku jako výsledek síly našeho myšlení, cítění a představování. Nejen není jedno, nač myslíme a jak myslíme, ale naše myšlení a cítění, veškerá duševní činnost vytváří náš příští osud, karmu. Pokud je naše mysl vycvičena v soustředění, pak, když je pod vládou zla, zejména zlých citů, škodí nám víc než mysl necvičená, protože má větší sílu. Proto pouze meditovat, soustřeďovat mysl a nezbavovat ji zla, je obrovsky nebezpečné a také naprosto nezodpovědné. Konce takových hledajících, pokud se včas nevzpamatují, jsou skutečně hrozné.

Vinni jsou však oni a nikoliv jóga. Stupně jógy jasně říkají, že očista mysli – jama, nijama musí předcházet meditaci.

Zjednodušeně si můžeme karmu představit jako dokonalý počítač, který přesně zaznamenává a schraňuje všechny naše myšlenky a city. I ta nejslabší myšlenka, cit, je zaznamenána po celý náš život.

Tak zvaný poslední soud, který se koná nad každým z nás po odložení těla, je konečným vyúčtováním našich činů a hlavně myšlenek. Karma je všechny vektorově sečte. To znamená, že zváží nejen jejich velikost, ale i směr a náplň.

Výsledek – převaha sil zlých nebo dobrých i našeho duchovního vývoje nebo pádu pak rozhoduje náš příští život, naše příští vtělení, náš osud na dlouhá léta.

Ne Bůh, ale naše vlastní mysl a činy rozhodují o našem osudu, štěstí a svobodě nebo utrpení a nesvobodě, někdy doslova i otroctví. Kdo myslí pod vlivem smrtelných hříchů – nelásky, nenávisti, zloby, hněvu, pýchy a závisti, toho se tyto jeho vlastní výtvory zmocní a drží jej nemilosrdně ve své moci a přinášejí mu přesně to, co do nich on sám vložil.

Mučí jej jeho vlastní, jím vytvořené síly zla nenávisti a dalších zlých citů tak dlouho, dokud se na něm nevybijí a tak nevyčerpají. Většinou se tak děje v úplné tmě bez naděje na konec utrpení. To je ono věčné zatracení. Absolutní zatracení neexistuje, ale postižené duši se takovým její stav může jevit.

Opravdu již nevím, jak lépe vysvětlit zodpovědnost každého za svůj osud, která leží v jeho mysli. Buď platí, že se pečlivě zbavujeme nelásky a dalších zlých, odstředivých sil i v těch jejich stěží pozorovatelných výronech a pak si připravujeme dobrý nový zrod i osud.

Nebo dovolujeme, aby si mysl dělala, co chce, často pod vlivem druhých a hovíme si v nelásce a zlu. Pak nás nemine utrpení z nesvobody a nedostatku božího dobra a z moci sil zla, kterým jsme dovolili ovládat vlastní mysl. Jiná možnost není.

Veškeré naděje, že nám námi vytvořené zlo bude nějak prominuto a odpuštěno, jsou naprosto neodůvodněné. Ze zodpovědnosti za naše činy a tvořivou moc naší mysli není úniku. To je také jediná pravá spravedlnost, jaká existuje: „Neodejdeš odsud (ze samsára), dokud nezaplatíš do posledního haléře“. Přestaňme proto kopat jámy jinému, protože ji kopeme opravdu sobě. Co jsme učinili nebo také neučinili bližnímu svému, to jsme opravdu vždy učinili jen sobě, protože toto je princip karmy: naše činy a myšlení jsou příčiny, jejichž následky nakonec zákonitě sklízíme jen my sami.

Čím dříve tuto věčnou pravdu zaslechneme, pochopíme a začneme s ní v souladu myslet a jednat, tím lépe pro nás. Nejde o druhé, ale o nás samé.

Když prokazujeme dobro druhým, vždy je prokazujeme sobě. Když činíme druhým zlo, škodíme vždy i sobě.

Jak jednoduché, jak prosté. To, co nám zabraňuje tuto pravdu pochopit, je právě zlo, které ve své mysli trpíme. Začátek práce na našem příštím osudu leží právě zde, v naší mysli a nikde jinde.

Je naprosto zákonité, že náš odpor, neláska až nenávist se obrací proti těm, kteří nás tyto pravdy učí a do omrzení opakují. My jsme přece dokonalí, s námi je vše v pořádku; jen nás otravují.

Přesně to je pravá známka, že síly zla v nás jsou tak mocné, že nám zabraňují pochopit uvedené pravdy. Kdybychom je totiž pochopili, tak bychom se jich i mohli začít zbavovat, což nemohou připustit.

Ony totiž nemají jinou moc a vliv než ty, které jim my sami poskytneme. Nemylme se. Zlo má svou existenci i určitou inteligenci, která směřuje nejen ke svému zachování, ale i k neustálému zvětšování své moci nad námi.

Právě naše nevědomost o těchto pravdách je velkým spojencem zla proti nám, proti našim skutečným zájmům. Proto se nás snaží i udržet stranou a z dosahu všeho, co je odhaluje a ohrožuje jejich moc. Pak nemáme rádi mistry, vidíme, jak jsou nedokonalí, vyhýbáme se setkání s nimi, přestáváme s nimi meditovat, provokativně neodebíráme jejich knihy. Dokonce je ani nezdravíme – přece si to nezaslouží, natož, abychom s nimi mluvili.

Ani sami mistři v těle nejsou proti těmto vlivům zla v bezpečí. Právě proto, že těchto sil zbavují druhé, mohou se snadno stát jejich obětí. Příklady známe i v našem společenství. Praxe trvalého rozlišování proto plně a stále platí i pro ně.

Právě proto, když jeden zenový mistr stále zametal dvůr, říkal: „To je proto, že listí padá zvenčí!“