Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Když promlouvám na našich meditacích a seminářích, nemluvím z pouhého rozumu ani z potřeby mluvit. Mluvím z nitra, z TOHO, co mně vede k tomu, abych řekl, co je právě potřeba pro hledající, aby správně usilovali.

Často po takové promluvě nějaký posluchač mně sdělí, že právě toto potřeboval slyšet, jako bych mluvil přímo k němu.

Také se nikdy neomezuji na vznešené fráze typu „mějme se rádi, nazírejme ve všem Boha“ a jim podobné, které jsou sice správné, ale naprosto neúčinné, protože postrádají jasný a použitelný návod, jak toho docílit.

Vždy učím „jak na to“, aby jsme obecné pravdy byli schopni i uskutečnit, což je rozhodující. Mluvím o naší stezce: o jejích úskalích, o tom, co děláme nesprávně a hlavně jak dosáhnout poznání Sebe.

To jsou jasné pokyny pro praxi stezky átmavičáry. Vycházejí z vlastních zkušeností i z vnitřního pochopení toho, co je právě v dané chvíli potřeba říci a hlavně dělat.

Takové pokyny jsou pro každého hledajícího nesmírně cenné již proto, že je jinde jen zřídka nalezne.

Proto je plným právem očekávat, že tato poučení budou si hledající velmi cenit, shromažďovat je a zaznamenávat, aby byly k užitku všem.

Bohužel skutečnost je přesně opačná. Moje slova jsou sice příslušnou technikou zaznamenána, ale tím to také končí. Z celého společenství v dnešní době se nenašel nikdo, aby tyto záznamy rychle a obratem přepisoval a předával je mně v písemném tvaru, abych je autorizoval.

Dnes to vypadá tak, že dokonce několik měsíců jsem nedostal jediný přepis již z několika meditací a seminářů.

Tak vypadá naše úcta ke spásné nauce i k mistrovi, který ji učí. Opět ta příslovečná neúcta z přílišné blízkosti mistra i ke snadno dosažitelné nauce. Znova a znova posloucháme poučení například z Ribhugíty, jak je taková nauka vzácná a jak obtížně se získává, ale nedbáme.

To přesně ukazuje, jací opravdu jsme. Ani to, jak jsem v mládí pracně tuto nauku získával, jak popisuji v pamětech „Jak jsem hledal Boha“, zřejmě nikoho nepoučí.

I Ježíš zakusil ono známé: „Doma není nikdo prorokem“. To nebyla jeho prohra, ale těch, kteří zmeškali svou příležitost duchovně pokročit: „Pro jejich nevíru málo zázraků učinil“. Zázraky, o kterých evangelia mluví, jsou samozřejmě vnitřní, duchovní a nikoliv zevní.

Někteří hledající se nenechají poučit ani Ježíšem ani Swami Ramdasem a dalšími mistry. Ovládají je jejich zlé předsudky a hledají po celém světě, ač mají světlo doma. Nevidí je, protože jsou slepí.

Například slepota, kterou léčil, byla vnitřní. Odstraňoval duchovní slepotu, nevědomost chápat nauku a rozpoznat mistra.

Všichni tonou ve velmi zlé nevědomosti, že zas tak moc o něco nejde a že tato nabídka bude trvat věčně. Určitě nebude, což platí jak všeobecně zevně, tak osobně.

Sklízet seno máme, když svítí slunce. Sklízet je v dešti je bláznovství.

Neúcta ke spásné nauce i k mistrovi, který ji učí, je přesným obrazem i výrazem našeho vztahu k Bohu. Jejich přítomnost přímo ohrožuje naši lepší budoucnost. A o to jde.